Článek
„Myslela jsem, že bych si ho vzala k moři.“
To řekla. Tchyně. S tím svým nasládlým úsměvem, ve kterém se schovává čistý teror. A víte co? Já jsem se v tu chvíli usmála taky. Ale v duchu jsem řvala: „To si piš, že ne!“
Protože svoje dítě jí prostě nesvěřím. Ani na hodinu do obýváku. A už vůbec ne s kufrem přes hranice. Tchyně + moře = potenciální katastrofa, která končí slzama, stresem a mým zhroucením.
Není to babička. Je to nesnesitelná.
Tohle není ta moudrá, vlídná žena z reklamy na jogurt. Tohle je kontrolní věž z minulého století, která všechno ví líp.
Neuznává žádná pravidla. Kromě svých. A i ta porušuje, když má náladu.
Zakážu sladké? „Jen trošičku, ať si dá jen něco na zoubek.“
Nepustit YouTube? „Ale vždyť je to jen písnička.“
Nejíst mořské plody? „Prosím tě, to je všechno jen v hlavě!“
Takhle nevypadá babička. Takhle vypadá časovaná bomba.
Svévolná, tvrdohlavá a úplně mimo realitu
Když jí řeknu, co a jak, otočí oči. „Ty dnešní matky to hrozně dramatizujou.“
Jo? Tak si zkus být matka dnešní doby. Zkus žít ve světě plném úzkostí, informací, toxinů, online hrozeb a rodičovského vyhoření – a pak mi řekni, že dělám „scény“.
Já nedělám scény. Já se starám. A nepřipustím, aby někdo, kdo si plete zodpovědnost s „to nějak dopadne“, vláčel moje dítě přes hranice s mentalitou devadesátek.
Moje dítě není rekvizita do jejích dovolenkových fotek
Protože přesně o to tady jde.
Ne o dítě. O ní.
O to, aby měla co vyprávět v kavárně. Aby mohla říct: „Já jsem ho vzala na výlet, oni mají takovej frmol, víš?“
Aby se mohla chvástat, jak to zvládla „úplně sama“.
Ale zvládne leda prd. Protože když dojde na odpovědnost, všichni víme, kdo bude hasit průšvihy: já.
Takže NE. Ne proto, že jsem hysterka. Ale proto, že jsem máma.
Ať si jede sama. A klidně tam zůstane.
Já dítě s tchyní nikam nepustím. Tečka. Ne proto, že bych se bála moře. Ale proto, že se bojím lidí, kteří neberou cizí pravidla vážně.
Kteří slyší „ne“ a slyší jen šum.
Kteří se tváří jako oběť, když jim konečně někdo nastaví hranice.
A víte co? Tohle není o pocitech babičky. Tohle je o bezpečí mého dítěte.
Takže ne.
Ani letos. Ani příště. Ani nikdy jindy.
Já zůstanu doma s klidem – a hlavně s dítětem, kterému nebude nic chybět.
