Článek
Byla jsem unavená, zpocená, s dítětem v jedné ruce a kufrem ve druhé. Chtěla jsem jen klíč, sprchu a klid. Místo toho přišlo pokývání hlavou, úsměv, krátký pohled dolů – a tiché, ale neomylné zařazení do škatulky. „Typická Češka.“ Žádné „madam“, žádné „welcome“. Jen tiché „aha“.
Ponožky v sandálech. Národní stigma?
Řekla jsem si: no a co. Ale stejně to zůstalo. Všimla jsem si, jak se na mě dívají ostatní. Němci v lněných košilích, Francouzky s páskovými sandálky a pedikúrou za pětikilo. Vedle nich já – v sandálech a s ponožkami, které přežily už několik výletů do Jeseníků.
A najednou se to rozjelo. Češi prý nemají styl. Češi prý neumějí cestovat s noblesou. Češi se poznají podle ponožek, plastové tašky z Kauflandu a hlasitého „Boženo, kde máš ten řízek!“. Jenže víte co? Možná máme řízky. Ale máme i něco jiného. A s tím se svět těžko smiřuje – totiž schopnost nevypadat jako z Instagramu a přesto si užít život.
Styl podle katalogu? Díky, nechci. Radši si dám paštiku na balkoně
Zatímco ostatní si na dovolené hrají na modely z reklam na prosecco, my Češi si přivezeme svou realitu. A někdy je to realita v sandálech s ponožkami. Protože komu se chce šoupat bosou nohou po rozpáleném betonu? Komu se chce cpát do uzavřených bot, když má otlačeniny z celodenního chození? Já si ty ponožky klidně vezmu. A víte co? Je mi fajn.
Zato moje polonahá sousedka u bazénu z Itálie, která každých deset minut kontrolovala zrcátko a nejedla tři dny kvůli břichu, se tvářila, že umírá. Hladová, ztuhlá, nalíčená k smrti. Ale hlavně stylová.
Ono to není o ponožkách. Je to o aroganci očekávání
To, co mě na tom štvalo nejvíc, nebylo, že jsem vyčnívala. Ale že svět má stále potřebu někoho zesměšňovat kvůli tomu, že nevypadá správně. Ponožky v sandálech nejsou vada. Jsou symbol. Symbol toho, že Češi neřeší pitomosti. Že si jedou po svém. Že jsou schopní jet deset hodin autem, rozbalit šunkový chlebíček, nazout si ponožky a jít si užít výhled – aniž by museli být „cool“.
A právě to některým vadí. Že se nebojíme být trapní. Že nejsme posedlí dojmem. Že místo aby nás trápilo, co si myslí někdo u vedlejšího stolu, zajímá nás, jestli máme pivo vychlazené.
Móda není odvaha. Odvaha je žít si po svém
V ten moment, kdy jsem prošla kolem recepce s dítětem, v sandálech a ponožkách, jsem pochopila jedno: není ostuda být poznat. Ostuda je tvářit se, že jsem někdo jiný. A tak jsem si další den vzala ještě silnější ponožky. Schválně. A vyšla jsem mezi ty navoněné, samoopalované, minimalisticky zabalené dovolenkáře, kteří se na mě dívali s despektem. A víte co?
Byla jsem nejvíc svobodná ze všech.
Češi nejsou trapní. Češi jsou svobodní. A ponožky v sandálech jsou jejich revoluce
Německý turista má řád. Francouz eleganci. Ital šarm. A Čech? Čech má ponožky. V sandálech. A ví proč.
Možná je čas přestat se stydět. Možná je čas přestat předstírat, že jsme někdo jiný. Možná je čas si zabalit řízky, vzít si ponožky a jít si užít dovolenou bez přetvářky. Protože nakonec – ty sandály s ponožkami nejsou trapné. Jsou jen upřímné. A to se dneska nenosí. Takže o to víc to musíme nosit my.
