Pozval mě na dovolenou a po návratu mi poslal účet

„Pojeď se mnou na týden k moři, všechno platím. Prostě si to zasloužíš,“ řekl s tím svým neodolatelným úsměvem. Připadala jsem si jako v reklamě na romantický útěk. Krásný hotel, večeře u moře, koktejly s paraplíčkem. Týden, kdy jsem si konečně připadala jako žena, ne jako šlapající robot, co zvládá práci, nákupy, úklid a emočně nedostupného chlapa.

A pak jsme se vrátili. A přišel šok.

Doslova. V mailu. PDF faktura. Rozpis nákladů, položka po položce: letenka, hotel, benzin, slunečník, víno u večeře, parkovné. Celkem 18 620 Kč. A věta na konci? „Pošli mi to do pátku, díky.“
Co to jako je?! Dovolená na splátky? Randění jako obchodní transakce?

Celou dobu jsem si myslela, že je štědrý. Že mě chce rozmazlovat. Že ho těší, že mi může dopřát. Ale ne, on si vedl evidenci. Zřejmě rovnou s kalkulačkou v hlavě. Mně připadalo, že dělá gesta z lásky. Jemu to připadalo jako investice, co se má vrátit.

Tohle není partnerství. Tohle je kalkul. A nebezpečný precedens. Protože kde je hranice? Pošle mi příště účet za kafe, když jsem si ho dala větší? Nebo za to, že mi půjčil mikinu, když mi byla zima? Anebo za „emocionální podporu“, když mi umřela kočka?

Nejvíc mě naštvalo to, že to bylo prezentované jako dárek. Nikdy nepadla zmínka o tom, že to bude „napůl“. Nikdy neřekl: „Hele, něco zaplatím, ale domluvíme se.“ Ne. Bylo to: „Vezmu tě k moři.“ A já hloupá mu věřila.

Jenže to není jen o penězích. Je to o důvěře. O férovosti. O tom, že když někdo nabídne něco jako gesto, nemá na to pak vystavit fakturu. A když to udělá, pak to gesto nikdy nebylo upřímné. Bylo to jen pozlátko, za kterým se skrývala obyčejná vypočítavost.

„Nepotřebuju účet. Potřebuju chlapa.“

A zablokovala jsem ho. Ne kvůli penězům. Ale kvůli tomu, co to celé odhalilo. Že jsem pro něj nebyla žena, kterou chtěl potěšit. Byla jsem jen položka v tabulce. Výdaj. A on čekal návratnost. Jenže já nejsem investice. Ani pronájem.

A víš co? Tu dovolenou si klidně zaplatím sama.

Děkuji Nadě za příběh.