Článek
Existují věty, které zní krásně… dokud si člověk neuvědomí, co vlastně znamenají. Třeba: „Rodina musí držet pohromadě.“
Moji rodiče tuhle větu používají rádi. A ještě radši ji používají ve chvíli, kdy chtějí něco po mně. Tentokrát přišli s nápadem, který mě opravdu posadil na židli.
Prý by bylo nejlepší, kdybych svou výplatu posílala na společný rodinný účet.
Ano, čtete správně.
„My jsme tě živili“
Celé to začalo docela nevinně. Seděli jsme u nedělního oběda a řeč přišla na peníze. Řekla jsem, že jsem v práci dostala přidáno. A v tu chvíli se rozjela debata, kterou jsem vůbec nečekala.
„Víš, my jsme tě přece vychovali,“ začala máma.
„Platili jsme ti školu, jídlo, všechno,“ přidal se táta.
Pak přišla pointa.
„Bylo by fér, kdybys část výplaty posílala na společný účet. Rodina přece drží pohromadě.“
Chvíli jsem si myslela, že si dělají legraci. Nedělali.
Rodinná solidarita… nebo kontrola?
Podle jejich představy by to fungovalo jednoduše. Já bych posílala výplatu na rodinný účet a z něj by se „řešily společné věci“. Údajně by to bylo praktičtější.
Jenže když jsem se zeptala, kdo by ten účet spravoval, odpověď byla okamžitá.
Táta.
A v tu chvíli mi došlo, že nejde o žádnou rodinnou solidaritu. Jde o kontrolu.
Najednou by někdo jiný rozhodoval o tom, za co utrácím své peníze. Najednou by někdo viděl každou moji útratu. A hlavně, měl by pocit, že na ty peníze má automaticky nárok.
Dluh za vlastní dětství?
Nejvíc mě ale zarazil jeden argument, který rodiče vytáhli.
„My jsme do tebe investovali.“
Investovali? Jako vážně?
Takže teď mám splácet vlastní dětství? Mám vracet peníze za jídlo, za školu, za střechu nad hlavou?
Jestli je tohle logika některých rodičů, tak je to docela děsivá představa. Dítě přece není investiční projekt, který se musí jednou začít vyplácet.
Rodina není finanční ústav
Rozumím tomu, že rodiny si pomáhají. To je normální. Když rodiče potřebují pomoc, je samozřejmé jim pomoci.
Ale něco úplně jiného je automatický nárok na výplatu vlastního dítěte.
Protože ve chvíli, kdy někdo začne argumentovat tím, kolik vás stálo vaše dětství, už nejde o rodinu. Už jde o účetnictví.
A rodina, která funguje jako účetní kniha, většinou nedrží pohromadě kvůli lásce.
Drží pohromadě kvůli penězům.
