Článek
Měl všechno, co „má mít“.
Byl pozorný, nikdy nezvýšil hlas, pomáhal mi, nechodil po nocích a nelhal. Když jsem brečela, pohladil mě. Když jsem se smála, smál se se mnou. A přesto ve mně něco zůstávalo hluché.
To, co mělo být štěstí, se pomalu proměňovalo v dusivý kabát, který jsem nosila jen proto, že „tak to má být“.
Všichni ho milovali. A já jsem se za to, že ho nemiluju tak, jak bych měla, začala nenávidět sama.
Ne že by byl špatný.
Naopak.
Byl možná až příliš správný.
A právě v tom to bylo nebezpečné.
Protože nešlo odejít a nebýt u toho za mrchu. Nešlo přiznat, že problém není v něm, ale v tom, že se mi pod rukama rozpadá něco, co jsem se celý život učila chtít.
Nechyboval. Jen mě ničím nepřekvapoval
Měl rád stejné filmy. Pil kafe bez cukru. Věděl, kdy držet být zticha a kdy mluvit.
Byl jako předloha partnera ze ženského magazínu.
A přesto – pokaždé, když jsem ho viděla v pyžamu u zubního kartáčku, přepadla mě tíseň.
Všechno bylo správné. A všechno bylo tiché.
Nebylo v něm nic, co by mě pohltilo. Nic, co by mi vyrazilo dech.
Žádný výkyv. Žádná energie, která by mě nutila být lepší.
Žádná výzva.
Jen bezpečí.
Jen rutina.
Jen… klid.
A ten klid mě dusil.
Všichni říkali, že mám štěstí. A já v noci brečela do polštáře
Nikomu se to nedalo vysvětlit.
Má hodnou práci, říkali. Nechlastá. Není násilník. Pomáhá ti. Je stabilní.
Jako by se tím měl celý příběh uzavřít.
Jenže nikdo se neptal, co cítím.
Nikdo se nezeptal, co to dělá s hlavou, když vedle někoho usínáš a víš, že tě nikdy nespálí – ale taky nikdy nerozsvítí.
Nikdo se nezajímal o to, že jsem se cítila provinile už jen proto, že jsem nebyla šťastná.
Protože v jeho světě jsem měla být. A když jsem nebyla, byla to moje chyba.
Nenáviděla jsem se za to, že ho chci opustit. A zároveň jsem věděla, že musím
Každý pokus odejít mi připadal jako zrada.
Ne jeho.
Sebevědomí. Rodiny. Výchovy.
Vždyť „takoví chlapi nejsou běžní“.
Kolik žen by za něj dalo ruku do ohně? Kolik by mi řeklo, že jsem blázen?
Ale láska není excelová tabulka.
Nechci partnera jen proto, že se umí omluvit a nezapomíná na výročí.
Chci někoho, kdo mi rozbuší srdce.
A to on nedokázal.
Nikdy.
Odejít od hodného muže je jako vystoupit z lodi uprostřed klidného moře. Nikdo to nepochopí
Neodešla jsem kvůli hádce.
Neodešla jsem kvůli jinému muži.
Neodešla jsem ve vzteku.
Odešla jsem potichu.
Ve vnitřní kocovině.
S vědomím, že svět tohle nikdy úplně nestráví.
Ale odešla jsem s tím, že už nikdy nechci žít jen podle toho, co se očekává.
Nechci přežívat ve vztahu, který mě neničí, ale taky nic nebuduje.
Nechci umírat pomalu ve spokojenosti, která mi nic neříká.
Dnes už vím, že jsem nebyla mrcha. Jen žena, která přestala lhát sama sobě
Ne každý konec je výbuch.
Někdy je to tiché rozhodnutí, které zachrání víc, než by se zdálo.
A někdy je to právě ten „dokonalý muž“, od kterého je nejtěžší odejít.
Ale stojí to za to.
Protože čím dřív si přestane člověk vyčítat, že necítí to, co by podle všech měl, tím dřív může začít žít život, který konečně dává smysl.
