Článek
Byla to obyčejná rodinná večeře. Víno, dobré jídlo, pohoda a všichni měli skvělou náladu. Jenže pak, padla ta věta.
„Irena si tě vůbec nezaslouží,“ prohlásila jeho švagrová významně k mému muži.
Řekla to ledabyle, jako by jen komentovala počasí. Ale ten její pohled, ten její úsměv – to nebyla jen obyčejná poznámka. Bylo v tom něco víc.
A v tu chvíli mi to docvaklo.
Tohle nebyl jen útok na mě. Tohle bylo výzva pro něj.
Celou dobu jsem to měla před nosem
Vzpomněla jsem si na všechny ty „nevinné“ vtípky. Jak se vždycky smála jeho fórkům déle než ostatní. Jak ho oslovovala přehnaně mile, zatímco na svého vlastního manžela sotva promluvila. Jak se vždycky posadila vedle něj, kdykoliv jsme byli na nějaké rodinné akci.
A jakmile něco udělal pro mě – přinesl mi pití, podržel kabát – protočila oči a prohodila něco jako: „No jo, tohle já od svého manžela nikdy nezažila.“
Tenkrát mi to přišlo jen jako nevinné stěžování si. Ale teď? Teď mi bylo jasné, že to byl signál.
Že už dávno dávala najevo, kdo by měl být s kým. A že podle ní jsem já ta, kdo je v téhle rovnici navíc.
Manžel mlčel
Čekala jsem na reakci svého může, očekávala jsem, že jí už důrazně odkáže do patřičných mezí, když švagr si s ní neumí poradit, ale on neřekl nic. Ani se nezasmál, ani ji nesetřel, ani se nepodíval mým směrem. Jen tam seděl a mlčel.
A to bylo horší než jakákoliv její slova. Protože mlčení je souhlas. Mlčení znamená, že ho to nezaskočilo. Že to nebylo poprvé, co něco takového slyšel.
A já v ten moment věděla, že tohle je konec.
Chceš jinou? Tak si běž!
Ten večer jsem s ním už nepromluvila. Čekal hádku, ale té se nedočkal. Nepřišla už žádná scéna, žádné slzy, toho jsem měla dost za ty předchozí roky, kde jsem se snažila náš vztah udržet, zatímco on měl priority úplně někde jinde a já pro něj byla až na posledním místě.
Celou noc v ložnici panovalo dusivé ticho.
A v tom tichu mu možná konečně začalo docházet, že tentokrát to přepískl. Že už žádné další šance nebudou.
Neodešla jsem. Zůstala jsem. Ale poprvé za celou dobu jsem mu přestala držet náš vztah na živu. Poprvé jsem mu přestala dokazovat, proč jsem pro něj ta pravá. Nechala jsem to konečně být. K čemu je mi vztah, který ze mě jen vysává sílu a nepřináší mi do života nic hezké.
Teď je na řadě on, aby o náš vztah pečoval a pokud se na to vykašle a bude pokračovat stejně jako do teď, dřív nebo později odejdu doopravdy. Už mu nikdo nebude muset říkat, kdo si koho nezasloužil. Bude to vědět sám. Zasloužím si totiž člověka, který se ke mně bude chovat stejně, jako já k němu. Už kašlu na to, abych pokračovala v jednostranném vztahu, kdy já jenom dávám a on jenom bere.
Děkuji Ireně za příběh.
