Článek
U kafe jsem jednou prohodila, že bych si taky založila Instagram. Chtěla jsem tam dávat jen fotky kytek, psa a občas sebe.
Vnučka protočila oči:
„Babičko, prosím tě, Instagram není pro babičky. Nechci, aby se mi spolužáci smáli.“
V tu chvíli jsem si připadala jak něčí chyba v systému. Roky jí platím mobily, data, dárky, poslouchám její brekot kvůli „hejtům“ – a teď mi vlastní vnučka zakazuje existovat online, abych jí nekazila image.
Dala jsem si čas. A pak jsem si řekla, že jestli jsem trapná už jen tím, že žiju, tak to aspoň využiju naplno.
Babička na Insta, ale po svém
Večer jsem si založila účet. Sama. Žádná „pomoz mi, zlato“. Přezdívku mi poradil známý – a mně se líbilo, jak se u toho vnučka asi osype.
První fotka: já, červená rtěnka, kožená bunda, vnuččiny tenisky.
Popisek: „Je mi 69, vnučka mi řekla, že babičky na Instagram nepatří. Tak jsem tady.“
Druhá fotka: já s činkou v ruce. Třetí: já v plavkách v akvaparku. Žádný „roztomilý důchodce“, prostě ženská, co odmítá zmizet jen proto, že má vrásky.
Vnučka to našla za dvě hodiny. „Babi! Já se propadnu hanbou!“ psala mi.
„Neboj,“ odepsala jsem. „To skoro nikdo nevidí.“ Ještě jsem netušila, jak moc se pletu.
Jedno video a tisíce lidí u toho
Rozhodla jsem se natočit krátké video. Žádný tancující zadek v legínách. Postavila jsem mobil na linku, pustila staré hity a začala tancovat. Neohrabaně, směšně, upřímně.
Do popisku jsem napsala:
„Vnučka říká, že babičky na Instagram nepatří. Tak tady jedna je. A bude.“
Ráno stovky lajků. Odpoledne tisíce. Lidi psali:
„Takhle chci stárnout.“
„Moje máma se bojí fotit, ukážu jí vás.“
Video sdílely stránky, které ani neznám. Najednou mi psaly ženy mého věku, že si poprvé troufají něco zveřejnit. Že se roky styděly, protože jim děti říkaly přesně to, co mně: „Tohle už není pro tebe.“
Virální babička a holka, co se styděla za vlastní krev
Vnučka se několik dní kroutila. „Spolužáci se ptají, jestli to jsi ty,“ syčela.
Ukázala jsem jí komentáře: ženy, které napsaly, že se díky mně přestaly bát svého věku. Mladí, kteří psali, že jejich babička by na něco takového neměla odvahu.
„Ty se stydíš za mě,“ řekla jsem jí. „Ale já se odmítám stydět za to, že ještě žiju.“
Nakonec přišlo tiché: „Asi jsem to přehnala. Jen jsem nechtěla, aby se ti smáli.“
„A smějou se?“ zeptala jsem se.
„Ne,“ přiznala. „Říkají, že jsi hustá. A ptají se, odkud máš rtěnku.“
