Článek
Naše dítě mělo záchvat. Bylo unavené, rozhozené, vzteklé. Nechtělo spát, nechtělo jíst, nechtělo žít v tomhle světě plném omezení, povelů a neustálých „ne“. A tak křičelo. Křičelo, jako by mu někdo bral duši. Já stála nad ním, zpocená, se sevřeným hrdlem, v teplácích umazaných od přesnídávky a se zoufalstvím v očích. Můj muž se snažil zklidnit situaci, vyměňovali jsme si mlčenlivé pohledy, ve kterých bylo všechno: frustrace, únava, pocit selhání. Normální večer normální rodiny.
Jenže naše „normální“ se zdálo sousedům „alarmující“. A tak nám do bytu přišla policie.
Zazvonili jako z filmu. A já se zastyděla. Za co vlastně?
Tři rány na dveře. Pak další. A pak to zazvonilo. Otevřela jsem. Dva policisté, jeden mladý a nervózní, druhý unavený a přezíravý. „Dobrý večer, máme hlášení o možném domácím násilí. Údajně tu dlouhodobě brečí dítě. Můžeme dál?“ Můj mozek vypověděl službu. Dítě mezitím stálo v pyžamu vedle gauče, s rudým obličejem a soplem až ke rtům, s dudlíkem v jedné ruce a plyšákem v druhé.
Takhle vypadá násilí?
Ne, takhle vypadá rodičovství.
Znáte své sousedy? A znáte jejich hranici mezi zájmem a hysterií?
Není to poprvé. Kamarádce přišla sociálka kvůli tomu, že její syn běžel po chodbě a řval „maminka mě bije“. Ne, nebila ho. Vzala mu tablet. Jiná matka mi vyprávěla, jak její dvouletá dcera omylem spustila alarm v obchodě a sousedka to nahlásila jako pokus o únos.
Co to je za dobu?
Známe jeden druhého skrz zdi. Posloucháme, co si druzí říkají, ale neposloucháme smysl. Vytrhneme zvuk, emoci, decibely – a voláme záchranu. Místo aby někdo zaklepal, napsal, nebo se zeptal, přivoláme rovnou modrá světla. Protože přece co kdyby?
Vyděšení rodiče, kteří místo podpory dostanou výslech
Když policisté odešli, dítě už dávno spalo. Mně ale spát nešlo. V hlavě mi běžela ta věta: „Údajně tu dlouhodobě brečí dítě.“ Ano. Brečí. Protože žije. Protože je to dítě. Protože se vyvíjí, zkouší hranice, padá, vstává, ztrácí se v emocích, kterým samo nerozumí.
A my? My, rodiče, děláme, co můžeme. Bez příručky. Bez manuálu. Někdy křičíme taky. Někdy jsme u konce sil. A právě tehdy by měla přijít pomoc. Lidská, ne represivní.
Ale místo toho se bojíme, že se příště někdo rozhodne, že náš pláč je zločin. Že únava je zanedbání péče. Že emoce jsou trestné.
Kdo se vlastně zbláznil – děti, nebo my?
Z dětí chceme mít poslušné roboty. Z rodičů dokonalé stroje bez selhání. Ze společnosti udavačskou mašinu, kde je pláč rušivý element a křik důvod k poplachu.
Nedivím se, že lidé přestávají chtít mít děti. Nedivím se, že rodiče mlčí o tom, jak náročné to je. Bojí se soudu. Doslova.
A nejhorší? Ten soused, co volal policii, mě pak potkal na chodbě. Neřekl nic. Ani slovo. Jen si odemkl dveře a zmizel. A já tam stála, se sevřeným žaludkem, věděla jsem, že mě slyší, ale nechce mě slyšet.
