Článek
„Ty fakt děláš uklízečku?“
Nejdřív to bylo jen šeptem. Pak hlasitěji. A nakonec s tím chodili jako s bonmotem.
„Uklízečka. Panebože, to bych radši dělala na pokladně.“
Seděli u vína, smáli se, klopili oči, když jsem vešla. A pak si mezi sebou šeptali, že jsem ta, co vytírá cizí záchody.
Ale víte co? Já jsem si tím neprošla kvůli nim.
Já jsem dřela, abych mohla žít.
A karma? Ta umí chodit tiše. Přesně jako já, když jsem jednou zaklepala na jejich dveře s hadrem v ruce.
Měli všechno. Respektive – tvářili se tak
On právník. Ona něco s marketingem. Dvě děti, dům za městem, insta fotky z chalupy a víkendy na koloběžkách.
A já? Já se jim do toho obrázku nehodila.
Protože když přiznáte, že si vyděláváte uklízením, lidi vás přestanou brát vážně.
Protože je to práce, která smrdí. Je vidět. Je pod nimi.
Ale jejich vztah? Ten už dávno nesmrděl jen symbolicky.
Ten byl zkažený jako týden starý jogurt. Jen si to nalakovali na růžovo.
„No prosím tě, to je TA uklízečka?“
Takhle mě uvítala. V pantoflích, se sklenicí vína v ruce a s tím samým opovržením v očích jako vždycky.
„To víš, Honza to objednal. My teď fakt nestíháme, máme hodně práce.“
Ano. Tak moc práce, že se mezi dveřmi stihla ještě třikrát podívat na můj hadr, jako bych jí tím mohla nakazit, a ještě jim zničit parkety.
A pak odešla. Do pokoje, kde se hádala s mužem, že „by přece mohl najít někoho diskrétnějšího“.
Jejich kuchyně smrděla. Ne špínou. Pokrytectvím
Zápach z dřezu. Mastnota na digestoři. Zaschlá omáčka na stěně.
A na stole seznam „úkolů“ pro mě.
Připnutý magnetem „Děkujeme, že tu pro nás jste“.
Byl to nejsmutnější pokus, jaký jsem kdy viděla.
V jedné větě děkují, ve druhé vás sešlapou.
Protože uklízečka je jako duch. Má být neviditelná, tichá, efektivní, a hlavně si nemyslet, že má hodnotu.
Pak jsem šla do ložnice. A tam to začalo
Otevřela jsem dveře a do očí mě praštila skutečnost.
Nejen prach a prázdné lahve. Ale ty poházené věci.
Dva polštáře na zemi. Dva různé mobilní telefony pod peřinou.
A fotka s věnováním… od jiné ženy.
Ten jejich vztah nebyl jen špinavý. Byl rozpadlý. Vykotlaný. Prázdný.
Ale hlavně:
Ten jejich smích, ty narážky, to povýšené klábosení, to všechno bylo jen zástěrka. Protože uvnitř neměli NIC.
Uklidila jsem jim. Ale hlavně, uklidila jsem si v hlavě
Dřív mě ty řeči ničily. Brala jsem si to k srdci.
Plakala jsem doma.
Říkala si, jestli nejsem opravdu nula, že vytírám podlahy lidem, co si mě ani nevšimnou.
Ale tohle byla lekce.
Když uklízíte, naučíte se jednu věc: některý bordel je jen prach. Ale některý je lidský. A ten nezmizí ani po čtyřech kbelících.
Ten musíte vyvětrat ze života. Stejně jako lidi, co vás v něm dusí.
Už nikdy nebudu mlčet
Jsem uklízečka. A víte co? Jsem na to hrdá.
Nestydím se za ruce, co smrdí Savem.
Nestydím se za práci, po které za mnou zůstává čisto.
Protože vím, že já žiju opravdově. Ne na efekt. Ne na Instagram.
Až mě zase někdo uvidí s mopem a řekne „chudák holka“, jen se usměju.
Protože jsem byla u nich doma.
A vím, kdo je tam opravdová špína. A kdo ji umí uklidit.
