Článek
Uklízečka má 18 400 hrubého. A někteří se mohou strhat soucitem. „Sotva přežívá.“ „Žije z ruky do huby.“ „Nemůže si dovolit ani dovolenou!“ A teď mi řekněte – proč přesně bychom z toho měli dělat celonárodní tragédii?
Ne, vážně. Tady nejde o to, že bychom měli pohrdat lidmi, kteří uklízejí. Ale přestaňme dělat, že každý malý plat je facka zaměstnancům. Není. Je to výsledek toho, co děláte, jakou hodnotu přinášíte, a jak snadno Vás může kdokoliv nahradit. A bohužel – úklid není raketová věda.
Někdo to dělat musí? Ano. Ale…
… to ještě neznamená, že to má být za 50 tisíc měsíčně. Uklízečka dělá potřebnou práci. Potřebnou. Ale jednoduchou. A hlavně – naučit se ji může každý. Klidně za jedno odpoledne. Takže přestaňme fňukat nad tím, že někdo s minimální kvalifikací má minimální plat. To není nespravedlnost. To je spravedlnost.
Chcete víc? Tak dělejte víc. Učte se. Hledejte. Posouvejte se. Ale brečet nad mopem a čekat na sociální zázrak? Ne. To není hrdinství. To je lenost.
Slzy v televizní reportáži? Emocionální vydírání
Každý rok to samé. Záběry ženy v zástěře, smutný tón redaktorky, záběr na účet za elektřinu. A najednou se z pracovní reality stává citové drama. Jenže víte co? Většina těchto lidí dělá tu samou práci deset, patnáct, dvacet let. Bez snahy o změnu. Bez zájmu se naučit něco nového. Bez ochoty vypadnout ze své bubliny.
„Ale někdo to dělat musí!“ – Ano, ale ne za cenu sebelítosti
Někdo musí být zedník. Někdo musí být řidič. Někdo musí být uklízečka. A společnost si jich váží tím, že je potřebuje. Ale vážit si někoho neznamená mu posílat výplatu, jakou má inženýr. Taková romantika funguje jen v odborářských pohádkách.
A pokud si myslíte, že za 18 000 se nedá žít – máte dvě možnosti. Buď změníte obor. Nebo budete dál uklízet a držet pusu. Ale fňukání není strategie.
A co má být?
Takže shrnuto: ano, uklízečka má pod dvacet. A co má být? Je to málo? Ano. Je to málo na život s hypotékou, třemi dětmi a autem na leasing. Ale pro samostatného člověka, který žije skromně a chce víc, je to start. Ne trest.
A jestli někdo zůstává celý život u kbelíku a čeká, že ho za to společnost jednou odmění? Tak to nepochopil základní pravidlo života: Začínat může každý. Ale zůstat na místě a neposunout se dál je vždycky rozhodnutí daného člověka.
