Článek
Roky jsem byla vítaná. Přijela jsem s koláčem, pohlídala děti, vyplela záhony. Nikomu to nevadilo – dokud si snacha definitivně nenasadila korunku „paní domu“. Dům jsme jim s mužem prakticky darovali, jen pozemek zůstal zapsaný na mě. Naštěstí.
Jednou si mě posadila ke stolu: prý bych měla vždycky předem volat, než přijdu, protože jinak narušuju jejich režim a soukromí. Syn přikyvoval jak přistižený školák: „Mami, chápej, máme svůj život.“ Najednou jsem nebyla máma a babička, ale rušivý element.
Můj pozemek, moje pravidla
Neřvala jsem, neprosila. Večer jsem otevřela šanony a podívala se do katastru. Dům jejich, pozemek můj. Takže další víkend jsem přijela. Bez bábovky, zato se stanem.
Zapíchla jsem kolíky hezky doprostřed zahrady, rozložila židličku, vytáhla termosku. Když syn vyšel ven, zbledl. „Mami, my jsme ti říkali…“
„Neboj,“ usmála jsem se. „Nejdu k vám. Jsem na svém.“
Snacha koukala z okna, jako bych jí parkovala bagr na terase. Měla „své soukromí“ – jen pár metrů od mého malého kempu.
Stan jako trn v oku
Vnoučata se ke mně rozběhla první. „Babi, ty tu budeš bydlet?“ smála se. „Možná občas,“ odpověděla jsem. „Tady můžu, tady jsem doma.“
Snacha vyšla ven: „To nemyslíte vážně, co řeknou sousedi?“
„Řeknou, že využívám svůj pozemek,“ pokrčila jsem rameny. „Ty jsi nechtěla neohlášené návštěvy v domě. Respektuju to.“
Začala vyšilovat, že jsem „pořád na očích“. Syn mě prosil, ať si stan dám dozadu, „ať to tak nečouhá“. Odmítla jsem. Nemíním se schovávat, když jsem to nebyla já, kdo mě z domu vytlačil.
Dům jste dostali, ale bez pozemku
Nechci jim rozbíjet manželství ani dělat scény. Ale odmítám být neviditelná dárkyně baráku, která má zmizet, jakmile se mladí zabydlí. Dům mají, ať si v něm kralují. Jen ať přitom vidí, že za zdí pořád existuje někdo, kdo je na tenhle majetek dřel.
Když mi někdo zakáže chodit „k nim“, beru to doslova. Do domu skutečně bez ohlášení nelezu. Zato na své trávě si klidně postavím stan. Jestli je to trápí, možná příště použijí jiná slova než „nechoď sem“.
