Článek
Ještě včera si pod naším starým javorem hrály děti, ptáci v něm hnízdili a poskytoval stín v největších vedrech. Strom stál na našem pozemku déle, než žil náš soused ve čtvrti. Ale jemu se nelíbil. Stínil. Tak bez jediného slova vzal pilu a v sobotu dopoledne ho prostě pokácel.
Nesnažil se domluvit. Nezavolal. Nepřišel. Prostě si „udělal pořádek“. A ještě měl tu drzost nám říct, že bychom mu měli děkovat, že to vzal na sebe. Prý jsme to měli vyřešit už dávno.
Soudní síň místo pokecu přes plot
Místo toho, abychom se hádali přes plot, jsme šli rovnou právní cestou. Našli jsme fotky, zaměřili pozemek, požádali o svědectví další sousedy. A podali žalobu.
Bylo až komické sledovat, jak se náš „pán lesa“ v soudní síni kroutil, když soudkyně přečetla znalecký posudek: strom byl zdravý, bezpečný a žádné riziko nehrozilo. Naopak, pokácení bylo neoprávněné a bez souhlasu majitele.
Rozsudek? Povinnost veřejné omluvy, náhrada škody 30 000 Kč a přísné varování, že příště by šlo i o trestný čin.
Strom byl náš. A taky kus nás
Ten strom zasadili moji rodiče před čtyřiceti lety. Když jsme dům před deseti lety koupili, rozhodli jsme se ho zachovat. Byl krásný, silný, dával zahradě charakter. A to všechno kvůli cizí svévoli zmizelo.
Nejde jen o dřevo a listí. Jde o princip. O právo mít něco vlastní a nebýt vystaven rozmarům někoho, kdo si myslí, že „ví líp“.
Když závist řeže motorovkou
Naše čtvrť je plná lidí, co mají potřebu komentovat, řídit a přetvářet všechno kolem sebe. Náš soused to dotáhl do extrému. Chtěl, aby měl jeho bazén slunce. Tak si prostě „upravil okolní svět“.
Závist je zvláštní věc. Ne vždy se projevuje slovy. Někdy má podobu ticha, a jindy – motorové pily.
Pařez zůstane
Rozhodli jsme se si pařez nechat. Ne proto, že bychom chtěli pamatovat bolest. Ale jako memento. Že máme právo říct: „Tohle bylo moje. A ty jsi to neměl právo mi to vzít.“
Pokud si někdo myslí, že může sahat na cizí věci, protože se mu „nepohodlně kouká z okna“, měl by vědět, že strom možná padne, ale jeho čin nezůstane bez následků.
