Soused mi řekl, že na své zahradě nemám co grilovat, tak jsem tam uspořádala grilovací soutěž.

Jeden by řekl, že ve svobodné zemi si člověk může na své zahradě dělat, co chce. Ale omyl. Vždycky se najde nějaký malý diktátor s nevrlým pohledem přes plot. Takového mám i já. Říkejme mu třeba pan Vzteklinka. V den, kdy jsem si s rodinou a přáteli udělala první letošní grilovačku, se objevil u branky, jako kdyby přišel oznámit konec světa.

Bez pozdravu, bez úsměvu. Jen rovnou: „Paní, vadí mi ten kouř a ten smrad masa. Tady se přece nežije jako na Balkáně!“ Aha. Takže mě soused nepovažuje za sousedku, ale za zločince, co páchá aromatickou genocidu. A víte co? V tu chvíli jsem věděla, že se nehodlám ani omluvit, ani ustupovat.

Bylo to jasné. Když mě někdo uráží a říká mi, co mám dělat na vlastní zahradě, není čas na kompromisy. Není čas na mlčení. Je čas na pomstu – voňavou, šťavnatou a pořádně propečenou. Za týden už jsem měla naplánováno všechno. Soused dostal pozvánku. Nikoli však k omluvě, ale k přímému výhledu na soutěž o nejlepší domácí grilované speciality.

Přizvala jsem přátele, rodinu, dokonce i pár známých z obce. Přijeli s vlastními grily, marinádami a temperamentem. Dvorek se proměnil v festival. A pan Vzteklinka? Ten stál za záclonou, rudý až za ušima, a pozoroval, jak se u mě podávají žebra, klobásky, burgery i vegetariánské pochoutky, protože i ti bez masa měli právo oslavit svobodu na vlastním pozemku.

Já nevím, kdy se z lidí stali takoví udavači. Kdy začali lézt jeden druhému do kuchyně, do postele a teď už i na zahradu. Jak si někdo dovolí mi říkat, co si můžu ugrilovat nebo jestli smím pustit rádio, když věším prádlo. Ale vím jedno. Jakmile začnete ustupovat, skončíte jako rukojmí.

Dnes je to kouř z grilu, zítra smích vašeho dítěte, pozítří to, že máte na zahradě moc kytek. A právě proto jsem si řekla dost. V mém domě, na mém pozemku a v mém životě platí moje pravidla. Ne těch, kteří mají potřebu řídit všechno kolem sebe.

Grilovací soutěž jsem si užila. A víte co? Nejen já. I lidé z okolí mi říkali, jaká to byla úleva – potkat se, najíst se, smát se, být zase mezi lidmi. Pan Vzteklinka mezitím radši odjel na víkend pryč. A když se vrátil, tvářil se, jako by se nic nestalo. Ale já vím, že si to pamatuje. Pamatuje si, že jsem se nesklonila. Že jsem se nenechala šikanovat.

A pokud příště přijde s tím, že mu vadí i smích nebo hudba, už vím přesně, co udělám. Uspořádám karaoke večer. Nebo kurz samby. Anebo obojí.

Protože já se ze svého života nevystěhuju jen proto, že někomu vadí, že ho žiju naplno.