Článek
Nebyla to láska. Byla to chemie. Zvířecí. Neovladatelná. A naprosto nevhodná.
Když jsem se před třemi lety nastěhovala do nového bytu, první, koho jsem potkala na chodbě, byl ON. Urostlý, tichý, s očima, které mě propálily tak, že jsem na pár vteřin zapomněla i svoje jméno. Bydlel o patro níž. Vždycky slušný. Vždycky zdvořilý. A naprosto nečitelný. Ale já cítila to napětí. Ta jiskra tam prostě byla. Vždycky byla.
A zatímco můj manžel večer chrápal na gauči s otevřenou pusou a mastným tričkem, já se přistihovala, že při každém výtahu doufám, že se dveře otevřou a já se alespoň na chvíli podívám do jeho očí.
Jednou jsem byla sama doma. A on zazvonil.
Manžel byl na víkend pryč. Děti u babičky. A já si užívala to požehnané ticho.
Zazvonění u dveří mě zaskočilo. Bylo devět večer. A když jsem otevřela, stál tam on. V ruce držel láhev vína. Prý že si spletl schránku a má omylem můj balíček. Nesmysl. Ale nikdo z nás ten nesmysl nevyvracel. Věděli jsme, že jde o něco úplně jiného.
Pozvala jsem ho dál. A ten večer… byl jako z filmů, které si člověk pouští, když chce zapomenout na rutinu manželství a na to, že vášeň se z něj vypařila jako pára nad hrncem.
Nepamatuju si všechno. Jen jeho pohled, když mi řekl, že mě sleduje už roky. A můj vlastní dech, který se zadrhl v krku, když se ke mně naklonil.
Druhý den jsem si udělala kafe. A uvědomila si, že už není cesty zpět
Nešlo jen o sex. Šlo o probuzení. O to, že jsem si po letech zase připadala jako ŽENA. Ne služka, ne kuchařka, ne taxikář dětí. Ale žena, po které někdo doopravdy touží.
A ne, nezamilovala jsem se do něj. Ani on do mě. Ale otevřel mi oči. Připomněl mi, že si zasloužím víc než jen manželské povinnosti a večerní monotónní ticho.
Můj muž o tom dodnes neví. A asi nikdy nedozví
Nemusí to vědět. Nešlo o pomstu. Ani o nevěru v klasickém slova smyslu. Šlo o to, že jsem se na chvíli zase cítila živá.
A možná mě teď budete soudit. Možná si řeknete, že jsem lehká žena, která si neváží rodiny. Ale možná jste jen ještě nepotkaly muže, který vás jedním pohledem rozloží na prvočinitele. Až to zažijete, tak mě pak suďte. Říká se, že člověk lituje jen toho, co neudělal a já rozhodně litovat nebudu.
Děkuji Daně za příběh.
