Článek
Stál jsem ve dveřích. Oni v posteli. Nahý soused, nahá žena, moje postel. Moje ložnice. Můj život, který se během pár sekund rozpadl jak levná omítka na sídlišti. A víte, co udělala? Vysmála se mi do obličeje. Beze studu. Bez špetky viny.
Ještě před hodinou mě políbila na rozloučenou
Odcházel jsem ráno do práce, jako každý den. Ona s úsměvem, dokonce mi popřála hodně štěstí na prezentaci, kterou jsem připravoval celý týden.
A pak se vrátila zpátky do postele. Jenže ne sama. Ten dobytek z vedlejšího bytu, co se vždycky tvářil jako „hodný kluk“, už tam byl. Jako by to bylo to nejpřirozenější na světě. Jako by ten náš vztah nikdy neexistoval.
A když mě uviděla?
Nezakryla se. Neomluvila se. Nevyskočila.
Jen se na mě podívala.
„No a co? Myslel sis, že s tebou budu věčně, když jsi takovej suchar?“
Suchar. To bylo slovo, které si vybrala. Ne „promiň“. Ne „vysvětlím ti to“. Ale výsměch. Do očí. Přímo a bez slitování.
Zradil mě ten, koho jsem zdravil každý den
Ten ubožák, co mi pomáhal s výměnou kola u auta. Ten, co si půjčoval můj šroubovák. Ten, kterému jsem jednou pomáhal nosit lednici.
A zatím mi za zády spal se ženou. Ve dne, v noci, možná i tehdy, když jsem byl v nemocnici. A ona? Všechno plánovala. Věděla, kdy odcházím, kdy se vracím, kdy má volný byt. Všechno to byl jeden velký podvod.
Nešlo o sex. Šlo o ponížení
Sex? Ten bych jí možná odpustil. Ale to pohrdání. Ta pýcha, s jakou se na mě dívala. Jako by mě měla přečteného.
Jako by říkala: „Ty se snaž, ty buď hodný, ty plať složenky – já si zatím vezmu, co chci.“
A vzala si všechno. Včetně mé důvěry.
Už nikdy nebudu stejný
Neřekl jsem nic. Neudělal scénu. Jen jsem odešel. A tehdy jsem pochopil, že skutečná bolest není v tom, že vás někdo podvede. Ale v tom, že se vám směje, když to zjistíte.
Tohle není příběh o nevěře. Tohle je příběh o totálním zničení důvěry. O pošlapané důstojnosti. A o tom, že někdy není horšího nepřítele než ten, komu dáváte každý večer pusu na dobrou noc.
Děkuji Lukášovi za příběh.
