Článek
Seděli jsme naproti sobě u kuchyňského stolu, mezi námi zbytek studené večeře a roky ticha. V televizi běžel nějakej pořad, ale já ho nevnímala. Celý odpoledne jsem přemýšlela, jestli to mám říct. A pak jsem to prostě vypustila.
„Už mě nepřitahuješ.“
Bez omluvy. Bez obalu. Bez lhaní, že „to není o tobě“. Protože to bylo přesně o něm. O jeho těle, o jeho dotecích, o jeho přítomnosti, která mě už nedokázala rozpálit ani rozbušit. A přitom mě kdysi stačilo, aby se mě jen lehce dotkl a měla jsem husí kůži až za ušima.
Tentokrát ale nepřišla hádka. Ani uražený ticho. Jeho odpověď mě zasáhla tak hluboko, že si ji budu pamatovat i na smrtelný posteli.
„Mně je to jedno.“
Takhle mi odpověděl. Klidně. Tichým hlasem. Bez hněvu. Bez slz. A já v ten moment pochopila, jak hluboko jsme oba uvízli. Jak dlouho jsme hráli tuhle trapnou hru na šťastné manželství, ve kterém se sex mění v povinnost, dotek v rozpačitý reflex a přitažlivost v nostalgii.
Uvědomila jsem si, že jsme se od sebe odpojili už dávno. Že on to cítil možná dřív než já. Ale držel, mlčel, doufal. A já taky. Protože přiznat, že vás člověk, se kterým sdílíte život, už fyzicky nepřitahuje, je jako přiznat, že všechno, co jste spolu budovali, se rozpadá.
Láska není výmluva
Ne, nestačí říct „ale já tě mám pořád ráda“. To můžu mít i kamarádku. Nebo bratra. V partnerství, kde spolu spíte, sdílíte těla, lůžko a kůži, musí být jiskra. Musí tam být něco, co vás k tomu druhému pořád táhne. Ne nutně každý den, ne bez výpadků. Ale něco. Touha, která nezmizela úplně.
A když zmizí, je fér to říct. I když to bolí. I když se tím rozbije všechno.
Zvyk není láska. A loajalita není touha
Žila jsem s mužem, kterého jsem obdivovala. Byl dobrý táta. Pomáhal. Byl milý. Nikdy mě nezradil. Ale už mě nedokázal vzrušit. A to je něco, co se nedá vynutit vděčností. Ani výčitkami. Ani tím, že „přece všechno obětoval“.
Touha nezná kalkul. Nezajímá ji, kolik kdo vydělal, co všechno zařídil, nebo že jste spolu prošli krizemi. Buď je, nebo není. A pokud si ji člověk zakazuje, aby „nezpůsobil bolest“, akorát se uvnitř pomalu dusí. Přesně jako jsem to dělala já.
Prý si to už dávno všiml
Řekl mi, že si toho všiml před lety. Že jsem se ho dotýkala jen ze zvyku. Že jsem se při polibku často odvrátila. A že to přijal. Že si myslel, že to tak prostě bývá. A že naštěstí máme jiné věci, co nás drží pohromadě.
Ale já to tak nechtěla. Nechtěla jsem přežívat vztah bez jiskry. Nechtěla jsem se dál přemlouvat k sexu jako k povinné spolujízdě. Nechtěla jsem být ta, která podvědomě sní o jiném muži, zatímco žije s tím, které ji už nechává chladnou.
Možná je to konec. A možná je to konečně pravda
Nevím, jak to dopadne. Neříkám, že se hned rozvedeme. Ale vím, že tohle byl zlom. Protože poprvé jsme spolu mluvili jako dva dospělí lidé, ne jako herci ve špatném filmu. Poprvé jsme si přiznali, co mezi námi doopravdy je. A není.
A víte co? Cítím úlevu. Strašlivou úlevu, že jsem to řekla nahlas. Že už se nemusím usmívat, když necítím nic. Že už se nemusím nutit. Protože být s někým, koho nemilujete celým tělem, není úcta. Je to zrada. Tichá, každodenní zrada, která rozežírá zevnitř.
A já už nechci žít potichu.
