Syn si zlomil ruku a tchán na něj řval, že chlapi nebrečí. Ten toxický chlap u nás skončil.

Zlomil si ruku.
Bylo to rychlé, hloupé a dětské. Stačil pád z prolézačky a jeden špatný úhel.
Syn brečel bolestí, strachem a šokem. Jak jinak? Vždyť mu je šest.

A pak se to stalo.
Tchán, ten rádoby „mužský vzor“, přiskočil k němu, sklonil se a místo podpory spustil: „Přestaň řvát! Chlapi nebrečí! Nechceš přece být jak nějaká baba!“

Ano.
V momentě, kdy dítě potřebovalo obejmout, podpořit, slyšet „to bude dobré“, dostalo místo toho nálož studu a ponížení.

Tohle není „výchova k síle“. Tohle je výchova k emocionálnímu mrzáctví.

Představa, že kluk má při zlomené ruce stát bez jediné slzy jako voják na popravišti, není hrdinství.
Je to sadismus.
Je to generace traumat, která vyrábí muže neschopné prožívat, přiznat bolest, mluvit o ní – protože někdo kdysi zařval, že „to se nesmí“.

A já tohle doma nechci.

Není to o jedné větě.
Není to o tom, že „mu něco ujelo“.
Je to o přístupu.
O hluboko zakořeněném přesvědčení, že síla = mlčet. Síla = necítit. Síla = dusit emoce až do rakoviny duše.

A ne, tohle nebude nový program, který se na mém synovi nainstaluje.
Protože silný člověk není ten, kdo necítí.
Silný je ten, kdo si dovolí cítit a přesto jde dál.

Tchán od té chvíle skončil.
Bez omluvy. Bez vysvětlování. Bez druhé šance.

Protože to, když někdo místo podpory křičí na zraněné dítě, není omyl.
Je to jeho pravá tvář.
A taková tvář u nás nemá místo.

Žádné „on to myslel dobře“.
Žádné „on to tak nemyslel“.
Žádné „tak se to dřív dělalo“.

Toxické tradice se u nás nedědí.
Tady končí.

Tenhle mýtus musí chcípnout.
Tahle „výchova“, co vyrábí citově odpojené chlapy, co neumí obejmout vlastní děti, protože sami nikdy nezažili, že je někdo objal.

Ne, chlapi nejsou roboti.
Ne, chlapi nejsou bez emocí.
Ne, chlapi nemají držet bolest v sobě, dokud nevybuchnou v padesáti infarktem nebo depresí.

Chlap, který si dovolí brečet, když trpí, je chlap, který přežije vlastní démony.