Článek
Z jedničky udělal samozřejmost, z pochvaly tabu.
Říká se, že otec je ten, kdo dceři nastavuje zrcadlo její hodnoty.
To moje zrcadlo bylo křivé, prasklé a studilo jako led.
Protože ať jsem udělala cokoliv, nikdy to nestačilo.
Jednička z testu? „To jsi měla i minule, tak co.“
Druhé místo v soutěži? „Kdo vyhrál? Aha. Tak příště víc makej.“
Pochvala od učitelky? „Tak snad to nebude výjimka.“
Pochvala od kluka? „Ten tě určitě chce jen vojet.“
Smích. Cynismus. Přezírání.
Chtěla jsem uznání.
On mi dal standard, který se nedal nikdy naplnit.
Byla jsem dobrá. Hodná. Ambiciózní. Ale nikdy dost dobrá pro něj.
On byl ten, co „neumí chválit“, co „jen motivuje“, co „má vysoké nároky, protože věří v tvůj potenciál“.
A já? Já si myslela, že když budu ještě lepší, konečně mě uvidí.
Jenže čím víc jsem se snažila, tím víc jsem se ztrácela sama sobě.
Ne, nebil mě.
Ale každé slovo, co řekl, mě pálilo jako cejch.
Byl jako břitva – ostrý, přesný, chladný.
Nedovolil slabost. Nepochopil slzy. A všechno, co nebylo perfektní, bylo zklamáním.
Měl svoje představy o úspěchu. A já do nich nezapadala.
Přijímačky? Nestačí. Vysoká? Mohla jsi to zvládnout líp.
Práce? Ne perspektivní. Přítel? Není dost ambiciózní.
Auto? Proč sis nepočkala na lepší?
Dneska sedím na terapii.
A učím se říkat větu, která mě děsí víc než daňové přiznání:
„Jsem dost dobrá. I bez jeho souhlasu.“
Protože celý život jsem honila něco, co nikdy neexistovalo – jeho uznání.
A když se mě terapeut zeptal, kdy mi otec naposledy řekl, že je na mě pyšný, mlčela jsem tak dlouho, že to bylo trapné i mně samotné.
Už nechci být ta holka, co se snaží zalíbit.
Nechci být projekt. Nechci být výkon. Nechci být výsledek.
Chci být jen člověk. S chybami. S emocemi.
A hlavně – s vnitřním klidem, který mi doma nikdy nedovolili cítit. Potřebuju to změnit. Ne, vymazat minulost, ale přepsat budoucnost, kdy budu konečně šťastná a v klidu.
Otec mě „motivoval“.
A já se dodnes bojím chybovat.
Otec mě „vychoval k dokonalosti“.
A já mám panický strach z neúspěchu.
Otec mě „tvrdě vedl“.
A já dnes musím platit cizímu člověku, abych si dovolila říct, že jsem v pořádku, že nemusím být perfektní a že si zasloužím lásku.
Tak jo, tati.
Tvoje generace nechodila na terapie. My jo.
A víš co?
Ne protože jsme slabí.
Ale protože jsme nechtěli dál žít se zraněním, které jsi mi způsobil a nazýval to výchovou.
