Článek
Mateřská skončila. Čekala jsem nový začátek. Ale místo toho přišel šok – manžel oznámil, že bych měla jít okamžitě do práce. S tím bych neměla problém, kdyby zároveň řekl: „A já zatím převezmu domácnost a postarám se o dítě.“ Jenže ne. On má jinou představu. Já půjdu do práce, já budu vařit, já budu uklízet, já budu řešit školku, já budu všechno. A on? On přece „pracuje“.
Probuď se, nejsme v 50. letech!
Nechápu, kde se tenhle přístup u chlapů pořád bere. Jsme v roce 2025, ženy jsou vzdělané, pracují na vysokých postech, tahají domácnosti finančně i organizačně – a stejně si pořád vyslechnou: „No jo, ale uklízet, vařit a děti, to je přece tvoje práce.“
Jenže není! Nebo jinak – bude moje, až to bude taky jeho. Ať se hezky zvedne z gauče a pochopí, že dítě není jen moje. Je naše. Stejně jako hromada prádla a nádobí.
Já do práce?
Nevím, jak to mají ostatní, ale u nás to začalo vcelku nenápadně. „A kdy už půjdeš do práce?“ „A nezapomněla jsi zapsat Aničku do školky?“ „Ty jo, měl bych ti asi pomoct s tím prádlem, co?“ (Ne, nepomohl.)
A pak to přišlo. Ultimátum. Že už je na čase, abych začala vydělávat. Že mateřská přece není dovolená. A že on už to všechno neutáhne.
Jenže co přesně táhne? Přijde domů, zapne telku, nají se z hotového jídla a zalehne. S dítětem si pohraje dvě minuty, když se mu chce. Když ne, řekne: „Teď ne, tátu bolí hlava.“ A když už opravdu něco udělá, staví to na odiv, jako kdyby zachránil svět.
Rovnost? Jen když se mu to hodí
Zvláštní je, že jakmile se téma týká jeho, rovnost pohlaví najednou neexistuje. Jeho práce je náročnější, jeho čas je důležitější, jeho únava je závažnější. Ale moje? Já se přece „jen“ starám o dítě a domácnost. Dřu jako blázen, bez nároku na pauzu, ale podle něj „nic“.
A teď ještě mám nastoupit do práce a z druhé směny udělat třetí? Tak to ne, miláčku. Jestli mám makat já, makáš i ty.
Tohle není o penězích. Tohle je o respektu
Nevadí mi chodit do práce. Naopak, těším se. Ale za podmínky, že budeme oba fungovat stejně. Že on pochopí, že rodičovství je práce na plný úvazek a že nelze jen tak přepnout z „maminka na plný úvazek“ na „zaměstnankyně s druhou směnou doma“.
Chceš rovný příjem? Tak pojďme na to férově. Půlka peněz, půlka práce. A žádný kňourání.
Jsem máma, ne otrok!
Tahle země je plná žen, které dřou v práci, doma i s dětmi – a pořád slyší, že „by mohly dělat víc.“
Jenže my už víc dělat nemůžeme a ani nechceme! A je na čase, aby si to pánové konečně uvědomili.
Já v práci klidně budu. Ale doma nebudu jediná, kdo tahá vše. Tohle není středověk.
