Článek
Na začátku to vypadalo nevinně. Pozdrav přes plot, pár řečí o počasí, klasická maloměstská nuda. Pak se něco zlomilo. Stačilo, že jsem si nechala vyměnit plot a nezeptala se jí na názor. Najednou mi v očích té ženy přestalo svítit cokoliv lidského.
Nejdřív začaly drobnosti. Zaručené zprávy, že jsem „nějak moc často pryč“ a určitě mám někoho bokem. Narážky, že „na takový barák člověk normálně neutáhne jen z jedné výplaty“. Přesně ten typ jedu, který se tváří jako starost, ale ve skutečnosti to žere zespod.
Dozvídala jsem se o sobě věci, které by mě samotnou nenapadly: že neplatím složenky, že na mě jednou určitě přijde exekutor, že děti určitě zanedbávám, protože chodím nalíčená do práce. A samozřejmě: že jsem „namyšlená kráva“, co se dívá na ostatní přes prsty. Fascinující, co všechno se dá vyčíst z toho, že člověk seká trávník a nikoho se na nic neptá.
Jedna ženská a celá ulice v hrsti
Sousedka měla dar. Nebyla jen drbna. Byla to i profesionální hyena. Věděla přesně, ke komu jít, jakou větu utrousit a kam ji zasadit, aby měla maximální účinek. U kadeřnice, v obchodě, na hřišti. Všude přihodila trošku. Nikdy moc nahlas, nikdy ne přímo přede mnou. Vždycky „jen se říká“ nebo „prý“.
Následky byly vidět dřív, než mi došlo, odkud to jde. Najednou chladné pohledy, polovičaté odpovědi, trapné ticho, když vejdu do obchodu. Učitelka ve škole se mě ptala, jestli „zvládám situaci doma“, aniž by řekla, jakou. Lékařka naznačovala, že dětem „možná chybí stabilita“. Všichni něco „slyšeli“, nikdo nic konkrétního.
Stačilo. Jednoho dne si přitáhla ke kafi novou sousedku a před ní s naprostou jistotou prohlásila, že mám „určitě problém s alkoholem, proto bývám tak nepříjemná“. Nevěděla, že druhý den mi to ta žena přijde říct. A v tu chvíli mi to definitivně docvaklo.
Ne, nejsem hadr. Začalo se sbírat munici
Místo pláče jsem vytáhla zápisník. Pokud chce válku pomluv, může ji klidně vést sama. Já zvolila jinou ligu. Začala jsem si zapisovat – kdo mi co řekl, kdy, kde. Kdo byl u toho. Jaké přesné věty použila.
Párkrát jsem ji nechala mluvit i naživo. Stála jsem za plotem, usmívala se a v mobilu měla zapnuté nahrávání. Čistě „pro jistotu“. Když třetí člověk nezávisle potvrdil, že o mně tvrdí, že kradu v práci a živí mě údajní milenci, měla jsem jasno. Tohle už není drb. Tohle je pomluva jak z učebnice.
Šla jsem za právníkem. Žádné dramatické slzy, jen složka papírů, pár nahrávek a velmi jednoduchá věta: „Chci, aby tohle skončilo.“
Soudní síň místo sousedského pekla
Když jí přišla obsílka, běsnila. Najednou jsem byla „ta zlá, co to žene k soudu kvůli blbostem“. Běžela ulicí, mávala papírem a přísahala, že „mě zničí“. Jenže v soudní síni neplatí slova vesnické drbny. Platí důkazy.
Seděla naproti mně, bez svého obvyklého stáda posluchačů. Najednou žádné „říká se“ a „všichni to vědí“. Jen soudce, můj právník, její právník a výpovědi těch, které roky krmila jedovatým cukrem.
Nahrávky, kde přesně jmenuje mé údajné dluhy, „prověřené informace“ o tom, že mi hrozí exekuce, i výrok, že „šéf o ní určitě ví, že mu bere z firmy“. Viděla jsem, jak postupně bledne. Jak poprvé v životě slyší svoje vlastní věty mimo bezpečnou bublinu drbací kuchyně.
Najednou to byly jen „nedorozumění“, „špatně pochopené vtípky“ a „přehnané reakce“. Bohužel pro ni – zákon se neptá, jestli u toho člověk myslel vážně každé slovo. Zajímá ho, jestli to bylo nepravdivé a poškozující. A bylo. A jak.
Rozsudek: omluva, peníze a ticho, které jsem si koupila
Rozsudek byl skoro sladší než jakákoliv pomsta. Povinnost omluvy, finanční zadostiučinění a úhrada části nákladů. Nešlo o částku, za kterou bych si koupila vilu. Ale byla to suma, která ji bolela.
Sousedka se mi od té doby vyhýbá obloukem. Žádné „dobré ráno“, žádné teatrální povzdechy, když jdu kolem. Jen zavřené okno, zatažené žaluzie a občasný pohled, ve kterém se mísí vztek a strach. A víc už nepotřebuji.
