Článek
Začalo to jako obvykle, klasický večer a klasický idiot. Týpek, co si myslí, že ženská se nemá procházet se psem v legínách, pokud nechce slyšet „kdy už si mě konečně vezmeš na vodítko ty, kočko“. První poznámku jsem přešla. U druhé se mi zvedl žaludek. Třetí mě dožrala. Začal mě sledovat. Pískal. Blížil se. A pak přišla ruka.
Ne moje. Jeho. Sáhl mi na zadek. Uprostřed chodníku. V devět večer. A přísahám, že kdyby vedle mě nestála moje německá ovčačka, tak mu ruku urvu já sama. Ale byla tam ona. Vycenila zuby. A já řekla jen tři slova: „K němu. Teď.“
Pes poslechl. Muž padl. A já… si myslela, že jsem v právu
Nikdo vám neřekne, jak rychle se z oběti stanete obžalovanou. Pes ho kousl do stehna. Víceméně symbolicky. Žádné trhání masa, žádné stopy na celý život. Ale taky žádné slitování. Ten chlap zavolal policii. Přesně ten chlap, co mi o pět minut dřív funěl za krk a šeptal mi, co všechno by se mnou dělal, kdybych neměla ten „chlupatej alarm“.
Policie přijela. Zeptala se mě, proč jsem na něj poslala psa. Ukázala jsem video. Měla jsem štěstí, jeden z náhodných kolemjdoucích to celé natáčel. Sám byl šokován. A přesto jsem po pár týdnech obdržela předžalobní výzvu. Žaloba a náhrada újmy. Prý mu pes způsobil trauma. A já? Prý jsem ho naváděla.
300 000 Kč za to, že jsem se bránila
Chápu. Mohla jsem utéct. Mohla jsem křičet. Mohla jsem mu to nechat projít, jako tolikrát předtím. Ale víte co? Ne. Nehodlám být další jméno ve statistikách obtěžovaných žen. Nejsem hadr. Nejsem jeho trénovací figurína. Nejsem oběť. A rozhodně nejsem ta, kdo má platit.
Přesto mě žaluje. A přesto se mě ptají: „Neměla jste reagovat jinak?“ Ne, neměla. Měla jsem s sebou psa. Byla jsem ve stresu. A vychovaný pes chrání. Ten můj poslouchá. Když slyšel, že má jít po něm, šel. Neublížil. Varoval. A ten ubožák to ví.
Když se obrana trestá a agrese omlouvá
Tahle země se zbláznila. Ženy se mají usmívat a přitom se třást. Když se brání, jsou hysterky, fúrie nebo dokonce agresorky. A muži? Ti si stěžují. Pláčou před soudem. A chtějí peníze za to, že jejich ruka skončila tam, kde neměla být. Absurdní? Jen pokud nejste z Česka.
Až půjdu k soudu, půjdu hrdá
Ne s pokorou. S hrdostí. Protože až tohle vyhraju, nebude to jen moje vítězství. Bude to precedent. Výkřik. Vzkaz všem těm, co se ještě jednou přiblíží, přejedou mě očima a pak rukou. Až se zase jednou někdo zeptá, proč ženy nosí pepřák, proč mají psa nebo proč si nahrávají každou cestu z práce, ukážu jim tohle.
Možná mě to bude stát nervy. Možná peníze. Ale ten klid, že jsem se nenechala — ten mi už nikdo nevezme.
