Článek
Stojím za pultem, pípám položky, rutinní směna. Fronta dlouhá, nervy napjaté, vedro na padnutí. Vchází on – ten typ, co voní jako levná kolínská a myslí si, že je středobodem vesmíru.
Položí nákup na pás, přeměří si mě jako maso na porážku a vypustí:
„Taková pěkná holka a tady za kasou? Co ty tady děláš, hezky se usměj, ať má chlap aspoň na co koukat.“
Stála jsem jako opařená. Ne, tohle nebylo poprvé. Ale dneska jsem měla všeho už plný zuby.
Když mlčíš, dáváš mu za pravdu
Mohla jsem se usmát. Mohla jsem přehlédnout. Mohla jsem dělat jakoby nic a pokračovat, aby „nebyla scéna“. Jenže, dneska jsem se rozhodla, že nebudu mlčet.
Podívala jsem se mu zpříma do očí a s největším klidem, jakého jsem byla schopná, jsem řekla:
„A vy? Takový dospělý muž a pořád nevíte, kde je hranice mezi vtipem a oplzlostí?“
Zamrkal. Zrudnul. Cosi zamumlal. V tom tichu za ním fronta ztuhla jako sochy v Pompejích.
Trapný hrdina vráce do reality
Chtěl se z toho vykroutit. Prý že „jen srandoval“. Prý že „je to přece normální, lichotka“.
Ne. Není.
Zaměstnankyně nejsou boxovací pytle ani nástěnky na ego.
A není naše práce, ani lidská povinnost, nechat si líbit cokoliv jen proto, že někdo „má blbou náladu“ nebo „je to jen chlap“.
Tak jsem přitvrdila:
„Vaše lichotky si nechte na dobu, až je někdo bude chtít. Teď jste v obchodě. Ne v bordelu.“
Ticho. To sladké ticho.
Nikdo se nezasmál. Ani on.
Platbu dokončil v tichosti. Sledoval zem. A odcházel bez toho, aby měl poslední slovo, což ho muselo bolet víc než cokoliv jiného.
A ostatní? Dvě ženy za ním se na mě podívaly a jen tiše kývly hlavou.
Bez slov, ale se vší solidaritou.
Nejsme tu pro jejich komplexy
Dny, kdy si muži mohli beztrestně otírat svoje frustrace o cizí těla, končí. Nebudeme se usmívat, když si to nezaslouží. Nebudeme mlčet, když nás shazují.
A hlavně, nebudeme hrát roli v jejich špatně napsaném kabaretu dominance.
Závěr?
Když jsem mu podávala účtenku, usmála jsem se – ne na něj, ale pro sebe.
„Hezký den. A zkuste to dneska zkusit mluvit s ženami jako s lidmi. Je to zdarma. A prý to funguje.“
Ten výraz? K nezaplacení.
Protože někdy nejlepší spropitné není úsměv, ale zrcadlo, do kterého se musí podívat.
