Článek
Nebylo to žádné hysterické představení. Prostě den, kdy se všechno sesypalo – práce, únava, tlak. Seděla jsem na gauči a tekly mi slzy. Nechtěla jsem nic složitého. Jen, aby si ke mně ten člověk, kterému říkám partner, sedl a byl chvíli se mnou.
Vešel do obýváku, podíval se na mě a bez mrknutí oka pronesl:
„Prosím tě, zas? Já fakt nemám kapacitu na tvoje emoce. Vyřeš si to sama.“
Jako kdybych nebrečela já, ale kapající kohoutek. Žádné „co se děje“, žádné obejmutí. Jen oznámení, že ho obtěžuji.
Nechtěl míň pláče. Chtěl míň mě
V tu chvíli mi to docvaklo.
On vlastně nechce „míň dramatu“. On chce partnerku bez emocí. Dekoraci, co se směje, když se mu to hodí, a mlčí, když má problém.
Řekla jsem mu: „Já po tobě nechci, abys řešil moje emoce. Jen abys unesl fakt, že je mám.“
On na to: „Já na tohle nejsem, jsem racionální typ. Máš problém? Tak ho vyřeš. Brečení je k ničemu.“
Překlad: dokud jsem funkční, sexy a v pohodě, jsem vítaná. Jakmile jsem zranitelná, jsem vadná.
Bilance: co mi dává a co bere
Dobrečela jsem si svoje, šla spát. Druhý den jsem si střízlivě sepsala plusy a mínusy.
Dává mi:
– „objektivní“ přednášky o tom, že příliš cítím,
– ticho, kdykoliv něco bolí,
– pocit, že otravuju, když nejsem v pohodě.
Bere mi:
– pocit bezpečí,
– odvahu cokoliv sdílet,
– sebeúctu.
Vypadalo to jak účetní uzávěrka. A vyšlo mi jediné: tohle není vztah, ale výkon. A já nejsem robot.
„Moje emoce jsou moje. A řešením je odchod“
Večer jsem za ním přišla a bez scén mu řekla:
„Máš pravdu. Moje emoce jsou moje. A já si je vyřeším sama – tím, že s tebou nebudu.“
Nejdřív nechápal, pak spustil klasiku:
„To myslíš vážně kvůli jedné větě?“
„Ty jsi fakt labilní.“
„Takhle zničíš každej vztah.“
Ne, vztah ničí to, že partnerka brečí a chlap vstane od stolu jen proto, aby odešel do jiné místnosti, „protože na to nemá nervy“.
Pláč skončil spolu s ním
Čekala jsem, že po rozchodu přijde peklo. Hysterák, probrečené noci, dramatické scény. Místo toho přišlo ticho. Smutek, jasně. Ale ten ochromující pláč, co jsem znala vedle něj, zmizel.
Došlo mi proč: nebrečela jsem kvůli světu. Brečela jsem kvůli tomu, že jsem sama, i když vedle mě někdo leží. Že moje emoce jsou v očích vlastního partnera otravný bug.
Když tenhle „racionální typ“ zmizel z rovnice, zůstaly mi emoce, které jsou konečně vítané. U mě. Až přijde další muž, nebude testovaný na tom, jak vypadá, ale na jediné věci: co udělá, když mě uvidí brečet.
Tenhle řekl „vyřeš si to sama“.
Tak jsem to udělala. Vyřešila jsem to.
