Článek
Když mi to řekl, myslela jsem si, že je to vtip. Jakože trapnej, hloupej, ale pořád vtip. Jenže on se nesmál. On to myslel vážně. Vážně pozval na naši společnou letní dovolenou svou ex. Prý je jí samotné smutno. A nemá s kým jet. No tak to snad ne! Co bude příště? Jeho matka na naše líbánky? Šéfová na výročí? Nebo rovnou celá jeho minulost u mě v ložnici?
Prý je to jen dovolená
Podle něj jsem hysterka. „Vždyť se nic neděje, jen ji vezmeme s sebou, ne?“ Jen. JEN. Já si platím dovolenou. Já si balím kufr. Já se těším, že si odpočinu. A místo toho mám celý týden poslouchat, jak se mají „jako kamarádi“ pořád rádi? Jak si rozumí? Jak ví, že ona má ráda radši bazén než moře a on jí jakože jen z nostalgie přinese drink, co pili v roce 2015 v Tunisku?
Miluju, když se z mojí dovolené stane cizí nostalgickej trip do minulosti, o který nikdo kromě něj a jí nestojí. A nemluvím o tom, že bych měla být ta, která se bude usmívat, aby to nebylo „trapný“. Ať si tu trapnost strčí mezi slunečník a opalovací krém.
Bývalá není kamarádka
Nevěřím na přátelství s ex. Ne, když tam byla láska, sex, společná postel, slzy, hádky, návraty a možná i „tohle je navždycky“. Ať si kecá, co chce. Já jsem tam nebyla, takže si do toho můžou namlít cokoliv. A jak mám věřit, že v noci, když půjdu spát dřív nebo půjdu na masáž, nebudou „vzpomínat“?
Naopak, vím přesně, jak to chodí. Když se chlap nudí a bývalka udělá psí oči, najednou zapomene, s kým dnes žije. Protože ex ví, na co sáhnout. Ví, jak na něj mluvit, ví, co na něj platí. A když se uvolní a hodí „jen tak z legrace“ poznámku o tom, jak jí to s ním chybělo, pak už to není dovolená. Je to rozbuška.
A já jsem ta špatná?
Jasně, jsem podle něj necitlivá. Zlá. Netolerantní. Protože jsem si dovolila říct: „Buď jedeš se mnou, nebo s ní.“ A víte co? Tak ať si klidně jede s ní. Ať si u toho vzpomene, proč s ní už dávno není. A hlavně, ať pochopí, proč se mnou taky brzy nebude.
Protože jestli si někdo myslí, že mě může postavit vedle své minulosti a tvářit se, že to je v pohodě, pak mě v životě nemiloval. Ne tak, jak si zasloužím.
Dovolená bez něj? Konečně!
Nakonec to dopadlo přesně, jak mělo. On odjel – sám. Bez ní i beze mě. A já? Já si koupila last-minute na Krétu. Sama. Poprvé po dlouhé době. Bez toho, aby mi někdo balil výčitky do kufru. Bez emocí navíc. Bez dramatu.
Bylo to nejlepší rozhodnutí mýho života. Protože dovolená není o tom, kolik tam s sebou vezmeš lidí. Je o tom, kolik si jich konečně přestaneš tahat v hlavě.
