Článek
Když se mi před šestnácti lety narodila dvojčata, bylo mi třicet let. S manželem jsme oba pracovali a neměli jsme dost peněz na pravidelné placené hlídání.
Maminka tehdy právě odešla do důchodu. Bydlela od nás patnáct minut autem a byla zdravá, aktivní a plná energie.
Jednou jsem ji požádala, jestli by děti nemohla hlídat dva dny v týdnu, abych se mohla vrátit do zaměstnání.
Odmítla okamžitě.
„Já už jsem si svoje odpracovala a děti vychovala. Teď si chci konečně užívat života.“
Kvůli hlídání jsem musela změnit práci
Matčino rozhodnutí jsem respektovala. Nikdy jsem si nemyslela, že má povinnost starat se o moje děti.
Jenže její odmítnutí pro nás znamenalo velké komplikace.
Musela jsem odejít ze zaměstnání a najít si práci na zkrácený úvazek. Přišla jsem o část příjmů i možnost kariérního postupu.
Matka mezitím cestovala, chodila na výlety a pravidelně jezdila do lázní.
Když jsem jí někdy zavolala s prosbou o jednorázové hlídání, většinou odpověděla, že má vlastní program.
„Děti sis pořídila ty, ne já,“ připomínala mi.
Nikdy jsem na tu větu nezapomněla.
Po letech se role obrátily
Letos na jaře maminka upadla a zlomila si krček stehenní kosti. Po operaci a následné rehabilitaci se sice vrátila domů, ale nedokáže už samostatně zvládat všechny běžné činnosti.
Potřebuje pomáhat s nákupy, vařením, úklidem i návštěvami lékařů.
Jednoho dne mi zavolala a oznámila, že bude nejlepší, když k ní budu každý den jezdit.
„Vždyť pracuješ jen do tří. Odpoledne máš čas,“ řekla.
Připomněla jsem jí, že moje děti stále studují a kromě zaměstnání mám také vlastní domácnost.
Matka se zarazila.
„Ale já jsem tvoje máma. Přece mě nenecháš samotnou.“
Najednou rodina musí držet pohromadě
Navrhla jsem, že společně zajistíme pečovatelskou službu. Nabídla jsem také, že budu jezdit dvakrát týdně a pomohu s věcmi, které nezvládne sama.
Matka ale odmítla.
Nechtěla prý pouštět cizí lidi do bytu a nechápala, proč se o ni nemohu postarat osobně.
„Rodina si přece musí pomáhat,“ prohlásila.
V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny roky, kdy jsem prosila o hlídání dětí.
Zeptala jsem se, proč tehdy nemusela rodina pomáhat mně.
Matka odpověděla, že to bylo něco úplně jiného.
Připomněla jsem jí její vlastní slova
Řekla jsem jí, že ji mám ráda a nechci ji nechat bez pomoci. Ale že nemohu každý den obětovat několik hodin péči o ni.
„Ty jsi taky chtěla mít svůj život. Já ho chci mít také,“ vysvětlila jsem.
Matka se rozplakala.
Prý jsem sobecká a trestám ji za rozhodnutí, které udělala před mnoha lety.
To ale není pravda.
Neodmítám jí pomoci. Jen odmítám představu, že moje potřeby a povinnosti přestanou existovat pokaždé, když ona něco potřebuje.
Nakonec jsem musela stanovit pravidla
Po několika nepříjemných rozhovorech jsem mamince pomohla zajistit pravidelnou pečovatelskou službu.
Dvakrát týdně za ní jezdím, nakupuji a doprovázím ji k lékařům. Ostatní péči zajišťují profesionálové.
Matka je ale stále nespokojená.
Nedávno mi řekla, že od vlastní dcery čekala víc.
Odpověděla jsem, že já od své matky kdysi také.
Několik minut jsme seděly mlčky.
Pomoc nemůže být jednostranná povinnost
Nechci matce vyčítat, že mi nehlídala děti. Bylo to její rozhodnutí a měla na něj právo.
Jen mě mrzí, že stejné právo dnes nedokáže přiznat mně.
Když jsem potřebovala pomoc s malými dětmi, řekla mi, že si chce užívat důchod a že moje děti nejsou její starost. Když dnes potřebuje každodenní péči, očekává, že se bez váhání vzdám vlastního volného času.
Mám ji ráda a budu jí pomáhat, dokud to bude v mých silách.
Ale odmítám kvůli tomu odsunout vlastní život na druhou kolej.
Protože být dobrou dcerou přece nemůže znamenat, že přestanu být také matkou, manželkou a člověkem, který má právo na svůj čas.













