Článek
Myslela si, že má patent na rozum. Že když jednou vychovala děti, může radit všem a ve všem. Že její pravidla platí univerzálně – bez ohledu na to, že svět i hodnoty se změnily.
Jenže když člověk vychovává vlastní děti, není pro něj nic horšího než někdo, kdo neustále šlape po hranicích, které nastavil, podrývá jeho autoritu a ještě se tváří ublíženě, když mu řeknete dost.
Ale my jsme to dost řekli. Po letech napomínání, domluv, hádek i dohod, které nikdy neplatily. Zakázali jsme jí styk s vnoučaty.
Odpověděla nám žalobou.
Říká se, že babička je od toho, aby rozmazlovala. Ale co když místo rozmazlování přichází manipulace a podkopávání?
„Je to jen babička, dej jí pokoj.“ – slýchala jsem dlouho.
Ale tahle babička kupovala dětem hračky, které jsme výslovně zakázali. Přidávala jim sladkosti do batohu, když jsme jí řekli, že mají alergii. Vyprávěla jim svoje „pravdy“, které šly proti všemu, co jsme je učili.
Děti byly zmatené, vzteklé, neklidné. My jsme pak sbírali střípky jejich důvěry a dávali je zase dohromady.
Jenže jakmile jsme zvedli hlas, přišla ta její klasika: „Já to myslím dobře.“
Ano. Každý manipulátor to myslí dobře. Pro sebe.
Náš vztah zničila sama, my jsme jen konečně zatáhli za záchrannou brzdu.
Nebylo to zbrklé. Nebylo to z pomsty. Bylo to z bezmoci. Vše, co jsme jí řekli, ignorovala. Všechny dohody porušovala. A pokaždé, když jsme chtěli stanovit hranici, hrála uraženou. Vydírala. Volala známým. Očerňovala nás.
A pak, když jsme řekli dost, podala žalobu. Prý má právo vídat vnoučata.
Ne, tohle není scénář z telenovely. To je realita. Realita rodičů, kteří se snaží chránit své děti před tím, co zažili sami – emocionální manipulací, přehnaným tlakem, pasivní agresí, neustálým vměšováním.
A když to udělají, systém se postaví proti nim.
Kde se vlastně vzalo to, že babička má na vnoučata „právo“?
Právo? Opravdu? To jako že rodiče mají zodpovědnost, náklady, stres, noční vstávání – ale babička má „právo“? A když to nevyjde podle jejích představ, běží k soudu?
Tak to ne.
Rodiče jsou ti, kdo tvoří prostředí. Rodiče jsou ti, kdo nesou následky. A právo by mělo stát na jejich straně – ne na straně těch, kteří nerespektují hranice a myslí si, že věk je vstupenka k neomezenému zasahování.
Ano, je mi smutno. Ale ne tolik, jako kdybych dál přihlížela, jak moje děti trpí.
Někdy člověk musí udělat rozhodnutí, které bolí. Ale to nejvíc, co může rodič svým dětem dát, je bezpečí. A pokud to znamená říct ne vlastní matce, pak to není bezcitnost. Je to odvaha.
A jestli mě kvůli tomu nenávidí? Ať.
Já radši budu nenáviděná dcera než špatná matka.
Protože moje děti nejsou náplastí na babiččino ego. A já nejsem její oběť. Už nikdy.
