Buďte konečně „sobci“. Respektování svých potřeb není lenost, ale znak inteligence

Kolikrát jste si vyslechli, že jste se změnili? Že už nejste „takoví obětaví“? A kolikrát to bylo jen proto, že jste se jednou jedinkrát rozhodli upřednostnit sami sebe?

Společnost je naučená, že ti hodní se obětují. Že přijdou na pomoc i ve chvíli, kdy jim hoří vlastní dům. Jenže víte co? Doba hasičů zadarmo skončila. A ti, co to nepochopili, vás začnou označovat za sobce. Protože jim už nesloužíte.

Lidé, kteří mají největší problém s tím, že si jedete podle sebe, bývají ti, kteří z vás nejvíc těžili. Ti, kteří vás přesvědčovali, že pomoc je vaše povinnost. Že odpočinek je pro slabochy. Že ten, kdo má svoje potřeby, je líný a nespolehlivý.

Jenže pravda je jinde. Vědět, co potřebujete, a umět si za tím stát, je znak emoční vyspělosti. A právě ta dnes mnohé děsí. Protože silní lidé se už zkrátka nenechají vyždímat.

Možná jste dřív věřili, že když budete pořád milí, vrátí se vám to. Nevrátilo. Místo toho se z vás stal ten, komu se dá kdykoliv naložit, a on to „nějak zvládne“. Dokud vás to nezlomilo. A tak jste řekli dost.

A to je moment, kdy se z vás pro okolí stal sobec. Ale co to opravdu znamená? Že už nežijete cizí životy. Že nemáte potřebu se zalíbit. Že raději budete sami, než obklopení těmi, kteří vás využívají.

To, co druzí považují za vaši lenost, je často vaše uzdravení. Když přestanete poslouchat všechny ty „musíš, měl bys, nesmíš“, začnete konečně dýchat.

A kdo to neunese? Ten, kdo měl z vašeho přizpůsobování zisk. Ale vy už jim nic nedlužíte. Naopak – čím víc se budete řídit vlastními potřebami, tím míň vám do života budou lézt ti, kteří vás chtěli jen využít.

Protože pokud sobectví znamená respektovat sám sebe, chránit si svůj čas, říkat ne a nenechat se vysávat od ostatních, pak buďme sobci všichni. V tom nejlepším slova smyslu. Protože svět má dost těch, co slouží. Ale zoufale potřebuje víc těch, co žijí svůj život pro sebe a bez výčitek.