Článek
Seděla naproti mně, nehty jako z katalogu, nejnovější mobil na stole, latte v ruce. Jen tak mezi řečí jsem řekla, kolik mám důchod. Ne jako stížnost, prostě fakt.
Zvedla obočí a s úšklebkem vypálila:
„To si děláš srandu, ne? A cos jako celý život dělala, že máš TAKHLE málo?“
A zasmála se. V tu chvíli mi došlo, že víc než peníze bolí ten její pohled shora.
Co jsem dělala? Všechno, co teď považuje za samozřejmost
Tak tedy, co jsem „celý život dělala“:
Vstávala ve čtyři na směny, kde by dnešní kancelářské princezny omdlely po dvou dnech. Tahala bedny, stála dvanáct hodin na nohách, domů chodila utahaná jak pes.
Pak nákup, vaření, praní, úkoly, doktory, třídní schůzky, víkendové brigády.
A hlavně: cpala jsem všechno do ní.
Lyžáky, kroužky, tábory, jazykovky, první notebook.
My s tátou stejný kabát pět let, ona nový mobil každý rok „protože ho mají všichni“.
Můj důchodový fond? Její dětství.
„Měli jste si spořit, to není můj problém“
Když jsem přiznala, že s tím důchodem a dnešními cenami už fakt balancujeme, přišla druhá facka:
„Tak jste si měli spořit. Přece jste věděli, že budete jednou starý. To není můj problém.“
Ne, její problém to není.
Jen díky tomu, že to byl celý život můj problém, mohla studovat, cestovat, nastupovat do práce, kde benefit není jen stravenka, ale i penzijko, příspěvek na bydlení a home office.
Groteskní?
Ta, kvůli které jsme si „na sebe neudělali čas“, mi dneska přednáší, že jsme si měli víc myslet na sebe.
Dítě jako projekt bez garance vděčnosti
Když se na mě dívá tím svým manažerským pohledem, vidím, jak mě hodnotí jako špatnou investici.
Malý důchod = špatné rozhodování.
Špatné rozhodování = tvoje vina, mami.
Ale ona nevidí jednu věc:
Celý život jsem investovala do projektu „Dítě“.
Bez smlouvy, bez záruky návratnosti, jen s hloupou vírou, že jednou řekne „Díky“.
Místo toho slyším:
„Cos jako celý život dělala?“
Přestávám se omlouvat za malé číslo na papíře
Ano, mám malý důchod.
Ne, nejsem na něj hrdá.
Ale vím přesně, kde se rozplynuly ty peníze, které dnes „chybí“. V jejích botách, zážitcích, diplomech, startu do života.
Až se mi příště vysměje, že jsme si „měli víc spořit“, možná jí jen klidně odpovím:
„Já vím, proč mám málo. Otázka je, jestli ty víš, proč se máš tak dobře.“
