Článek
Myslela jsem, že rodiče budou pyšní. Že mi popřejí štěstí, obejmou mě a řeknou: „Zvládla jsi to, jsme rádi.“
Místo toho mi máma po týdnu samostatného bydlení vmetla do telefonu:
„Víš, kolik jsme za tebe dali peněz? Jen na kroužky jsme nechali desítky tisíc! A to nemluvím o školních výletech!“
Táta? Ten šel rovnou na věc: „Přispívej. Jsi dospělá, ne? Tak si spočítej, kolik jsi nás stála, a začni to splácet.“
Splácet. Vlastní dětství. Tohle není vtip. Tohle je realita, která mě sejmula víc než první nájem.
Z lásky k závisti
Na začátku to znělo jako obyčejná frustrace. Jenže pak se z toho stala rutina.
Každý telefonát? „Kdy nám něco přivezeš?“
Každá návštěva? „Tohle jsi mohla koupit i nám.“
A nejhorší? „Kdybys nebyla, mohli jsme mít druhý auto, víš to?“
Tak moment. Já jsem důvod, proč jste si nekoupili nové fáro? To jsem měla jako novorozenec tušit, že spořádám moc umělého mléka?
Vyrostla jsem, abych byla účetní položka
Je mi 26. Mám práci, nájem a svůj život. A místo, abych měla podporu, mám výčitky. Od lidí, kteří mě přivedli na svět a teď mi dávají najevo, že to byla chyba.
Neříkají to nahlas. Ale každá zmínka o tom, kolik „jsem je stála“, bolí. Protože být milována s podmínkou není láska. Je to citový dluhopis.
A já se ptám: Proč jste mě vůbec měli, když jste čekali návratnost? Jsem snad investiční fond? Kryptoměna? Nebo jen špatná akcie, která vás stála moc a teď vás štve?
Otec roku: „Jsi samostatná? Tak se starej!“
Jeden z nejlepších highlightů bylo, když jsem navrhla, že bych jim ráda vrátila nějaké peníze – třeba jednorázově.
Odpověď?
„To ti nestačí, že jsme tě vychovali? Teď si hraješ na frajerku? My ti taky nedávali všechno hned! A teď to chceš odčinit jednou platbou? Směšný.“
Takže když nedám nic, jsem sobec. Když dám něco, jsem arogantní. A když neřeknu nic, jsem nevděčná. Zajímavý trojúhelník. Škoda, že všechny cesty z něj vedou do háje.
Závěr? Děti nejsou investice. A rodiče nejsou věřitelé.
To, že se dítě postaví na vlastní nohy, by měl být důvod k hrdosti. Ne výzva k tomu, vytáhnout staré účty a snažit se ho obrat o peníze.
Ale pokud si už musíme hrát na čísla, tak tady je jedno:
Za pokoj, jídlo, oblečení a lásku během dětství děkuju. Opravdu. Ale od teď si platím všechno sama – včetně klidu od výčitek.
A kdybych měla dítě? Tak jen s vědomím, že mu nebudu cpát, kolik mě stálo. Protože opravdový rodič nedělá soupis nákladů. Dělá domov a hezké vzpomínky.
