Článek
Říká se, že rodina drží při sobě. Že rodiče pomáhají dětem, protože „to je přece normální.“
A víte, co je dnes taky očividně normální? Slíbit hory doly a pak couvnout.
Když jsme si s partnerem brali hypotéku, naši rodiče nám s vážnou tváří slibovali pomoc:
„Nebojte, nějakou tu korunu vám dáme, ať máte lehčí start.“
„My jsme si taky pomáhali, přece vás v tom nenecháme!“
„Vždyť je to investice do vaší budoucnosti!“
A my? My jim věřili. Protože proč by nám lhali, že? Jenže když došlo na lámání chleba a přišla chvíle, kdy jsme si o ty slíbené peníze řekli, najednou začalo jedno z nejtrapnějších divadel, jaké jsem kdy viděla.
„Chudí jak kostelní myš“
„Víš, my teď nemáme moc nazbyt…“
„To víš, inflace, ceny energií, musíme si nechat rezervu…“
„No a my si taky chceme něco užít, když jsme se celý život dřeli!“
Jo, jasně. Celý život se dřeli. Hlavně těch posledních dvacet let, kdy měli nízké hypotéky, levné byty a stabilní práci. A my? My máme sotva na základní bydlení a ještě k tomu posloucháme řeči o tom, jak jsme „mladí a nechceme se snažit“.
Jenomže víte, co bylo nejhorší? Ten moment, kdy jsme přijeli na návštěvu a u jejich baráku stálo úplně nové fáro. Lesklá, luxusní, vonící novotou. A moje máma s nadšením ukazovala: „No koukej, jaké má vyhřívané sedačky! A to rádio! To je pecka, co?“
Mně se chtělo zvracet.
My si život užijeme!
Kolikrát jsme od nich slyšeli, jak se máme naučit šetřit? Jak bychom měli bydlet v nájmu (protože oni v našem věku taky nezačínali s vlastním bytem), jak si máme „utáhnout opasky“?
Jasně. A co udělají oni? Odepřou si nové auto? Samozřejmě že ne. Protože oni si už „něco zažili“ a zaslouží si pohodlí. A my? My ať si ten vysněný byt klidně platíme až do důchodu.
Až budou příště fňukat, že nemají na dovolenou? Ať si vzpomenou na vyhřívané sedačky. Až budou brečet, že benzín je drahý? Ať si vybaví ten jejich nový sporťák. Až budou chtít pomoct na zahradě, hlídat vnoučata nebo je vozit na letiště?
No, já teď taky nemám moc nazbyt… Musím si přece nechat rezervu!
Pamatujte si ten pocit. A nezapomeňte!
Víte, kdy si lidé nejvíc uvědomí svoje chyby? Až když se jim vrátí. Až jednou budou vaši rodiče potřebovat pomoc, připomeňte jim tu chvíli, kdy jste si o ni řekli vy.
Protože když jde o rodinu, buď držíte slovo – nebo jste jen sobecký pokrytec. A naši rodiče? Mistrovská třída pokrytectví.
