Článek
Vlastní rodiče mě natáhli o stovky tisíc korun a ještě se u toho tvářili, že dělají tu nejspravedlivější věc na světě.
Zaplatila jsem jim opravu domu. 550 000 Kč, pěkně v hotovosti, žádná půjčka, žádný úrok. Prostě „rodinná výpomoc“. A pak bum – o měsíc později se dozvím, že celý ten krásně opravený dům bude sestry. Protože „ona má děti a potřebuje jistotu“.
A víte, co jsem já? Hlupačka, co jim ten barák dala do pucu.
Nejprve byli vděční, pak otočili
Rodiče se nikdy netopili v penězích. Na velké opravy domu prostě neměli. A já jim chtěla pomoci – ne proto, že bych čekala nějakou odměnu, ale protože mi přišlo správné postarat se o ně. Myslela jsem, že rodina drží při sobě.
Takže když přišli s prosíkem, že se jim rozpadá střecha, že jsou potřeba nové rozvody elektřiny a fasáda už taky něco pamatuje, neváhala jsem. Sáhla jsem na svoje úspory a vytáhla 550 000 Kč.
Byli vděční. Alespoň tehdy to tak vypadalo. „To je od tebe úžasné, moc si toho vážíme!“ Plácli mě po rameni, zatvářili se dojatě a já měla dobrý pocit, že dělám správnou věc.
A pak – ticho.
Pozvání na „rodinný oběd“
O měsíc později mi zazvonil telefon. Rodiče mě pozvali na oběd. „Přijď, chceme s tebou něco důležitého probrat.“ V tu chvíli mi ještě nedošlo, že když vás rodiče zvou na „důležitý oběd“, málokdy z toho kouká něco dobrého.
A taky že ne.
Mezi soustem svíčkové a knedlíkem se na mě podívali a spustili: „Víš, rozhodli jsme se, že dům necháme sestře. Ona má děti, potřebuje jistotu… a ty s manželem už svůj byt máte.“
Moment. COŽE?!
„Počkejte… To jako vážně? Já jsem vám tady zaplatila rekonstrukci a vy mi teď suše oznámíte, že dům jde sestře? To jste to nemohli aspoň nějak rozdělit spravedlivě?“
„Ale no tak, vždyť o nic nejde!“ smáli se a plácali mě po ruce, jako bych byla dítě, co si stěžuje, že nedostalo lízátko.
Sestra? Mlčela jak zařezaná
A kde byla moje drahá sestra celou dobu? No jasně, mlčela. Až do chvíle, kdy to na mě rodiče vybalili. Pak najednou přišla se svým „rozumným“ argumentem: „Ale tak co, ne? Ty jsi vždycky byla ta, co to zvládne. A stejně jsi říkala, že na penězích tolik nelpíš.“
Aha. Takže když chci být dobrý člověk a pomůžu rodině, znamená to, že mě můžou natáhnout o stovky tisíc a tvářit se, že se nic nestalo?
Takhle se dělá spravedlnost po rodinném stylu.
Konec charitaty
Přišla jsem domů a ještě ten večer jsem si sedla a všechno si znovu přehrála. A víte, k jakému závěru jsem došla? Jsem jen „dojná kráva“.
Příště, až rodičům spadne něco na hlavu nebo jim dojdou peníze, už se ani nemusí neobtěžovat volat. Ať si to opraví sami. Nebo ať jim na to přispěje jejich „oblíbená“ dcera. Ode mě už neuvidí ani korunu. S radostí budu ta špatná. Protože být ta hodná mě stálo 550 000 Kč a shovívavé poplácání po ruce. A tuhle cenu už za svoji rodinu nikdy platit nebudu.
