Článek
V moderní společnosti, kde rodiče často zvládají práci, domácnost i péči o děti úplně sami, se čím dál častěji objevuje otázka: Mám právo očekávat, že mi moji rodiče budou hlídat děti? A pokud ano, do jaké míry? Pro mnoho mladých rodičů znamená pomoc od prarodičů víc než jen hlídání – je to šance získat prostor pro sebe, odpočinout si a existovat i jinak než jen jako rodič.
Očekávání versus realita
Očekávání, že babičky a dědové budou k dispozici kdykoli je potřeba, je dnes už v podstatě nereálné. Zatímco prarodiče v minulých generacích byli skvělou oporou, dnes hlásají do světa, že mají vlastní životy, zájmy a priority. Spousta lidí si ale děti pořizuje s tím, že hlídání je prarodičovská povinnost, a to může vyústit v napětí ve vztazích i otevřené hádky. Vnímání, že jsou babičky a dědové povinni být k dispozici, je krátkozraké a ignoruje fakt, že oni už si svou rodičovskou povinnost splnili a výchova vnoučat je na jejich rodičích.
Kde končí pomoc a začíná sobectví?
Otázka hlídání často vyvolává konflikty. Představa, že rodiče mají „právo na odpočinek“, je pochopitelná, ale pokud si mladí rodiče příliš zvykají na pravidelné hlídání a považují ho za samozřejmé, zavání to zneužíváním prarodičů. Mít prostor pro sebe je samozřejmě důležité, ale považovat hlídání za samozřejmost je nevděčnost a často vede k narušení rodinných vztahů.
Kompromis a vzájemné pochopení
Řešením je kompromis. Rodiče mohou požádat prarodiče o občasnou pomoc, ale zároveň musí respektovat jejich potřebu mít svůj vlastní volný čas. Je dobré, když každá strana chápe hodnotu času a energie té druhé. Prarodiče mohou být skvělou oporou, ale nemusí být automatickou odpovědí na otázku: „Kdo mi dneska pohlídá děti?“
Sama jsem párkrát zažila prarodiče, kteří v touze po vnoučátku slibovali hlídání o sto šest, ale jakmile bylo vnouče na světě, nechali v tom mladé rodiče vymáchat a ještě jim předhazovali, že jim také nikdo nehlídal.
