Za komunismu bylo dobře

Období normalizace, tedy roky 1968 až 1989, které někteří dnes nostalgicky označují jako „staré dobré časy“, byly ve skutečnosti obdobím, kdy základní lidská práva neexistovala a všichni byli pod hledáčkem státního dozoru. Byl to systém, ve kterém byl každý aspekt života kontrolován – názor, práce i to, co máte doma na stole. Otevřeně vyjádřit nesouhlas s režimem mohlo znamenat vyhazov z práce nebo dokonce vězení a potíže pro celou rodinu. Policie a armáda bděly nad každým náznakem odchylky od předepsaného chování a občanská práva neexistovala.

Všichni známe příběhy o nekonečných frontách na banány nebo maso, ale realita byla ještě drsnější. Každodenní život charakterizovala absence běžného zboží – od spotřebičů až po potraviny. Pokud jste chtěli pračku, čekali jste měsíce. Pokud auto, rok nebo déle, s minimálním výběrem. Absurdní ceny, určované státem, často neodpovídaly realitě; navíc zboží nebylo k dispozici, a když už, bylo předem „rozebráno“ podpultovými nákupy za úplatky. Jediná jistota byla povinná docházka do práce, kdo nepracoval, končil ve vězení. Ovšem zda bude zboží, za které by se výplata mohla utratit, to už byla úplně jiná otázka.

Kultura a věda stagnovaly, protože vládnoucí režim potlačoval jakékoli inovativní myšlenky, které by mohly zpochybnit jeho autoritu. Cestování do zahraničí bylo pro většinu tabu, včetně zemí východního bloku, což prohlubovalo izolaci a nedůvěru vůči všemu západnímu. Život v normalizaci byl obdobím chudoby a beznaděje, nikoli časem stability a jistoty.

Nikdy nepochopím, jak někdo může volat po starých dobrých časech, kdy byla země v pod palcem komunismu. Jak se někomu mže stýskat po všudypřítomné cenzuře, strachu, nesvobodě, nedostatku a diktátu, kdy člověk neznamenal nic a jedinné, co mělo cenu byla Strana. Osobně si myslím, že touha po starých dobrých časech může znamenat jen dvě věci:

Většina lidí, kteří komunismus skutečně zažili je dnes ve značně pokročilém věku a nejspíš už si příliš dobře nevzpomínají, jaké to skutečně bylo. Ostatně lidský mozek má tendence negativní věci vytěsňovat. Když dnes starý člověk vzpomíná na staré dobré časy, nemyslí na nesvobodu a útlak, ale třeba na život se svými blízkými, kteří jsou dnes už dávno mrtví. To je pochopitelné, přesto by to však rozhodně nemělo hrát roli, při jejich rozhodování, koho zvolit.

Další skupina lidí, kteří mohou velebit komunismus, jsou ti, kteří díky němu prosperovali. Bezcharakterní lidé, kteří přizvukovali režimu, souhlasili, kde měli a ve správné chvíli se dívali stranou. Chápu, že těm se po režimu, kdy jejich moc byla takřka neomezená určitě stýská. Když se někomu dařilo, stačilo ho udat kvůli nějaké smyšlence a režim se postaral, aby se rychle zařadil do průměru.