Přestala jsem vařit. A manžel konečně pochopil, co je práce

Roky jsem měla stejný program: práce, nákup, vaření, nádobí, praní, děti, papíry. Manžel mezitím „makal“ a domů chodil „odpočívat“. Já zřejmě trávila dny na wellness, protože jinak fakt nechápu, proč bylo normální, že po své šichtě nastupuju ještě druhou, neplacenou, domácí.

Oběd na stole? Samozřejmost. Vyprané ponožky? Samozřejmost. Když jsem si dovolila říct, že jsem utahaná, dostala jsem radu: „Tak to nech na zítra, to se nezblázní.“ Jenže ono to nikdy přes noc nezmizelo. Jen to čekalo na mě.

Když jsem jednou jen tak mezi řečí zmínila, že mě nebaví stát denně u plotny, přišla legendární věta:
„Ale ty přece ráda vaříš.“

Ne, já ráda vařím, když si pozvu hosty a udělám z toho radost. Ne když po práci lovím maso v akci a ve stresu sázím na pánev cokoliv, jen aby u stolu neseděl otrávený ksicht a nevyštěkl: „Zase tohle?“

Ráda vařím. Nerada dělám bezplatný all inclusive servis chlapovi, který si neumí sám nalít ani vodu.

Zlom přišel banálně. Přišla jsem z práce, ruce plné tašek, on rozvalený u televize.
„Co bude k večeři?“ zjišťoval a ani se mě neobětěžoval pozdravit.

„Nevím,“ odpověděla jsem.
„Jak nevím?“
„Tak, že od dneška si jídlo zajišťuje každý sám. Já taky pracuju. Lednice je společná, ne moje.“

Čekala jsem výbuch. Přišlo ale jen uražené: „To jako vážně?“
„Smrtelně vážně,“ řekla jsem a udělala si toast. Pro sebe.

On strávil večer otevíráním skříněk a funěním. Nakonec skončil u rohlíku se salámem. Druhý den kebab. Třetí den dovážka. Čtvrtý den pochopil, že domácí restaurace zkrachovala.

Samozřejmě vytáhl kartu: „A co děti?“
„Děti neumřou. Děti se naučí, kde je sporák. Když jsem je učila vařit já, nikoho to nezajímalo. Teď máš šanci ty.“

Děti zvládly těstoviny a míchaná vajíčka rychleji, než on pochopil, kde jsou hrnce. Poprvé viděly tátu u sporáku a světe div se, nezhroutil se vesmír.

Za pár dní přišel: „Ukážeš mi, jak děláš to kuře na paprice?“
„Ukážu. Ale jen jednou. Nejsem tvoje kuchařka, učím tě samostatnosti,“ odsekla jsem.

Stál u sporáku, potil se jak v sauně, bojoval s jíškou a poprvé v životě viděl, kolik času žere „to tvoje vaření“. U večeře pak uznale prohlásil: „To je docela fuška.“
Neříkej!

Od chvíle, kdy jsem přestala automaticky vařit, se stal zázrak:
Najednou se jde cestou z práce zastavit v obchodě.
Najednou umí naložit myčku i ten, kdo ji „neuměl zapnout“.
Najednou se jídlo plánuje, nečeká se, až máma něco vykouzlí.

Když dnes uvařím, je to proto, že chci, ne proto, že „musím, jinak budou kecy“. A u stolu je zatraceně víc vděčnosti.

Jak to dopadlo?

Ne, nerozvedli jsme se. Nikdo neumřel, děti nestrádají. Umřela jen iluze, že práce je jen ta, na kterou existuje faktura.