Článek
Říká se, že vztah s tchyní je křehký jako porcelán. V mém případě bych to přirovnala spíš k dusivému závaží, které mi sedí na krku a nikdy nesleze. A letos to korunovala. Místo květiny, parfému nebo čehokoliv lidského, mi k narozeninám předala obálku s poukazem na kurz vaření. S tím typickým úsměvem, co připomíná víc výsměch než přání všeho dobrého. Prý „něco, co ti udělá radost a posune tě dál“.
Posune mě dál? Kam jako? Na dno?
Když jsem ten papír otevřela, měla jsem chuť jí ho narvat zpátky do kabelky a přidat k tomu pár slov, které by rozhodně nebyly z kategorie „kulturní rodinné konverzace“. Ale místo toho jsem jen stiskla zuby k sobě a usmála se. Protože takhle to dělám už patnáct let.
Nic jí není dost dobré
Vařím doma denně. Maso, omáčky, polévky, peču, griluju, smažím. Naučila jsem se od nuly, zkoušela nové věci, hledala recepty, ladila chutě. Někdy to byl propadák, ale většinou to prostě fungovalo. Moje děti jsou spokojené, manžel si chodí přidávat. Ale ona? Ne.
„Moc tučné.“
„Přesolené.“
„Tohle dělávala babička jinak.“
„Takovéhle brambory bych nikdy nepodávala.“
A já? Já jsem to roky brala. Mlčky. Z úcty, ze slušnosti, z nějaké pitomé potřeby být ta „dobrá snacha“. Ale letos se mi konečně rozsvítilo. Lekce vaření? Fakt? To jako že po patnácti letech každodenního stání u plotny jsem stále jen amatérka v jejích očích?
Nech si svoje rady, milá tchyně
Víte, co je na tom nejhorší? Že tahle nevyžádaná „pomoc“ se tváří jako dar. Ale není. Je to facka zabalená do mašličky. Je to urážka, která se tváří jako povzbuzení. A já už nemám chuť to dál snášet.
Možná bych jí měla k narozeninám darovat kurz etiky. Nebo ticho. Nebo něco, co se nedá očividně naučit – schopnost držet jazyk za zuby, když není vítaná. Ale to bych musela mít její míru pasivní agrese. A to nemám.
Takže milá tchyně, příště si nech dárky. Já si dám k narozeninám klid. A možná i tu odvahu říct ti poprvé v životě narovinu, že tě mám po krk.
Ne každá „dobrá rada“ je pomoc
V téhle společnosti máme z nějakého důvodu tendenci omlouvat přehnaně kritické příbuzné slovy jako „ona to myslí dobře“ nebo „ona je prostě taková“. Jenže to, že někdo neumí respektovat hranice, není charakterový rys. Je to problém.
A když si někdo dlouhodobě myslí, že má právo vám říkat, jak vaříte, co jíte, co si oblékáte, jak vychováváte děti nebo jak byste měla žít – je jedno, jestli je to matka, tchyně nebo sousedka od vedle – je čas zvednout hlavu a říct: Dost. Protože když si sama nevážím toho, co dělám, nikdo jiný to za mě neudělá.
