Článek
Její obličej, když ochutnala bramborový salát, by se dal přirovnat jen k tomu, když člověk zjistí, že snědl prošlé kuře. Mlaskla, znechuceně se podívala na vidličku a pronesla větu, která mi nakopla žluč až do vesmíru: „No, u nás doma to teda chutná jinak.“
A bylo to. Vzduch zhoustl. Můj muž ztuhl, dítě přestalo žvýkat a já si v duchu odškrtla další bod v bingo kartě s názvem „Tchyně u stolu“. Čekala jsem to. Ale nepřestává mě fascinovat, jak někdo dokáže tak rafinovaně zhnusit všem večer, který mohl být aspoň vlažně přijatelný.
Nejsem vaše kuchařka, paní Heleno.
Je to pořád dokola. Přijde k nám. Přinese si pocit nadřazenosti zabalený v tašce z Lidlu. Sedne si ke stolu, rozhlédne se, jako by hledala kameru do pořadu Prostřeno, a už to jede. „No, já to dávám na dýl. Já bych tam nedávala tohle koření. Ty dáváš petrželku až nakonec? Aha, no… každej to máme jinak.“
NE. NEMÁME TO JINAK. VY TO JEN NEDOKÁŽETE NEKOMENTOVAT.
Přijela na návštěvu. Ne na inspekci
Nikdo ji nenutil přijít. Nikdo ji nenutil jíst. Mohla odmítnout. Mohla říct, že nemá hlad. Ale ne. Ona se rozhodla přijít, najíst se a zároveň udělit přednášku o tom, jak chutná správný knedlík, poctivá sekaná, normální zelí. Jako kdybych já byla pokusná kuchařka v soutěži, kde se hodnotí podle „jak to dělá maminka“.
Jenomže já nejsem účastnice soutěže. Jsem ta, co vstávala v šest, vařila s dítětem na ruce a pak ještě umývala podlahu, protože se „náhodou“ rozsypal její milovaný žitný chleba. A když mi u toho všem chladlo jídlo, jediný komentář, který přišel, byl: „No, tohle jsme doma teda nejedli.“
Tak fajn. Nejedli? Tak nebudete ani teď
Ano, řekla jsem to nahlas. Vzala jsem talíř, uklidila ho a naprosto klidně oznámila: „Příště zůstaňte doma, mně to fakt ušetří nervy.“ A víte co? Neumřela jsem. A ona taky ne. Jen se urazila. A najednou bylo ticho. Můj muž zrudl, ale nic neřekl. A mně se v tu chvíli neuvěřitelně ulevilo.
Protože někdy je mlčení víc než další zbytečná večeře.
Tchyně nejsou nepřítel.
Neříkám, že všechny tchyně jsou zlé. Ale některé prostě neumí držet pusu. A přitom je to tak jednoduché – když ti nechutná, tak nejez. Když máš jiný názor, nech si ho. Nechodíš sem jako soudkyně chuťových pohárků. A jestli ti tady není dobře, tak zůstaň ve svém sterilním kuchyňském království, kde máš všechno „jak má být“. Já si radši dám těstoviny s dětmi na zemi než polívku s tebou a kyselým ksichtem.
Chceš být vítaná? Tak se chovej jako host. Ne jako komisař.
Když jdu k někomu na návštěvu, nedělám mu audit jeho svíčkové. Tak proč si některé tchyně myslí, že je jejich posláním hodnotit, srovnávat a poučovat? Já vám to řeknu proč – protože jsme jim to roky dovolovaly.
A já už nebudu.
U nás doma chutná jinak. A chutná svobodně. A pokud je to problém, tak ať si příště vezme krabičku z domu. A hlavně, ať mlčí.
