Článek
Znáte to. Nejdřív vás balí a jste úžasná. Všechno mu voní, všechno mu chutná, všechno mu připadá božské. Pak se nastěhuje. A najednou – „Moje máma dělá řízky úplně jinak.“
A víte, co? Ať se je jde cpát zpátky k mámě. I s bramborem nakrájeným na kostičky přesně podle jejich rodinné tradice. Já nejsem jeho kuchařka. A rozhodně ne klon jeho matky s vařečkou v ruce.
Z prince se vyklubalo malý rozmazlený princátko
Ze začátku jsem se snažila. Vařila jsem, pekla, zkoušela recepty, abych mu udělala radost. Jenže každý druhý večer mi začal zvedat tlak větou:
„Takhle to máma nikdy nedělá.“
Ať už šlo o polévku, omáčku nebo pitomé vajíčko – jeho matka to měla prostě „lepší“. Neřekl to přímo, ale ten tón mluvil za všechno. A já měla chuť mu příště místo večeře naservírovat jeho kufr ke dveřím.
Nejsem jeho maminka. A ani jí být nechci.
Je fascinující, kolik mužů si plete partnerku se svou osobní hospodyní. Když si žena dovolí nesolit polévku podle jejich standardů z dětství, dostávají kulturní šok. A když navrhne, že by si mohl taky něco uvařit sám? To je už rovnou konec civilizace.
Promiňte, ale já nemám čas a nervy se přizpůsobovat vkusu ženy, kterou jsem nikdy neviděla vařit. Nejsem ve vztahu, abych plnila něčí domácí gurmánské nostalgie. Jsem tady, abychom spolu tvořili něco nového – ne abych žila v jeho dětství.
Když tak miluje maminčinu kuchyni, ať se k ní odstěhuje
Vážně. Jestli je jeho ideální večeře ta, co mu vařila maminka, a moje jídlo mu „něco říká, ale není to ono“, tak je čas sbalit kufry. Ne moje – jeho.
Ať se vrátí zpátky do pokojíčku, kde mu maminka připraví palačinky, ustele postel a přihodí i pochvalu za to, že si umyl ruce před jídlem. A já? Já si otevřu víno, objednám si sushi a budu si užívat klid, kde mě nikdo neporovnává s kuchyní ženy, která mu měnila plíny.
Mám partnera, ne syna
Tady je ten zásadní rozdíl. Partnerství je o rovnosti, podpoře a respektu. Ne o tom, že jedna strana bude pořád vařit, uklízet a snažit se vyhovět nějakým představám o „domácí pohodě“. Nejsem jeho máma. Nepřevlékám se do zástěry z roku 1982 a nebudu se učit recepty jen proto, abych mu připomněla vůni dětství.
Chce dospělý vztah? Ať se chová jako dospělý. Chce maminčinu kuchyni? Tak ať se vrátí zpátky do svého dětského pokojíčku, ke své matce.
Já to totiž nejsem. Já vím, co chci. A rozhodně to není poslouchat, že moje brambory nejsou „dost máslové jako ty od maminky“. A že moje knedlíky nemají „tu správnou konzistenci“.
Mám svoje chutě, svoje recepty a svůj život. A když někdo touží po ženě, co mu bude denně vařit, ať si pořídí kuchařku. Nebo si rovnou pořídí tu, co mu vařila dělala celý život.
