Chodíte pracovat s virózou? Stop! Ohrožujete zdraví a výplaty celého kolektivu.

Ten den přišel do práce bledý, zpocený, s kapesníkem nalepeným na ruce. Místo postele si vybral židli vedle mě. Kašlal do vzduchu, prskal do klávesnice a s hrdým výrazem pronesl: „Nechtěl jsem vás v tom nechat.“
Neměla jsem chuť tleskat. Měla jsem chuť ho vynést v zubech k východu. Tohle není zodpovědnost, ale totální ignorace všech ostatních, kteří nemají chuť trávit příští týden s čajem a paralenem.

Společnost pořád miluje příběhy typu „já si nikdy neberu neschopenku“ a „chodím do práce i s horečkou“. Ve skutečnosti to není důkaz síly, ale hlouposti a strachu. Strachu říct šéfovi: „Je mi zle, dnes nikam nejdu.“ A hloupostí že si neváží vlastního zdraví.
Výsledek? Open space plný bacilů, těhotná kolegyně po vašem boku a astmatik za rohem. Jediný, kdo se cítí jako borec, je ten nemocný. Zbytek jen tiše počítá dny, než to chytí taky.

Samozřejmě, že problém nejsou jen ti, co lezou do práce s virózou. Problém jsou i šéfové, kteří významně zvednou obočí, když někdo onemocní. Firemní „hodnoty“ a péče o lidi je zajímají jen na papíře, ale v praxi se cení hlavně ti, co se do kanclu dobelhají na půl živí.
Pak se všichni diví, že půl týmu leží, zakázky stojí a atmosféra je na nule. No jo, když se nemoc trestá pasivní agresivitou, lidi radši nakazí půl republiky, jen aby nebyli za slabochy.

Argument „já to mám pod kontrolou“ je směšný. V tramvaji funí na cizí lidi, v kanceláři sdílí bacily přes klimatizaci, doma pak ohrožují děti a prarodiče. Vir nezajímá, že někdo „musel dodělat report“.
Když jdete do práce nemocní, neposíláte jen maily. Posíláte i virus. A ten si nevybírá, jestli skončí u mladého kolegy nebo u jeho nemocné babičky.

Zodpovědnost neznamená sedět u počítače s horečkou. Zodpovědnost vypadá tak, že si lehnete, vypnete a léčíte se. Ano, i za cenu, že na vás někdo koukne křivě.
Hrdina není ten, kdo se do práce doplazí zelený jak žába. Hrdina je ten, kdo chrání sebe i ostatní tím, že tam vůbec nejde.