Chtěla jsem být v práci ambiciózní a vydělat si. Prý jsem ale přehnaně soutěživá a ničím kolektiv

Zřejmě jsem měla tu drzost přijít do práce a chtít něco víc než kafíčko, stabilitu a výplatu pátého. Zřejmě jsem měla tu drzost být ambiciózní. Navrhovat změny. Přicházet s nápady. Dělat víc, než mi kdo řekl. A co na to kolegové?

„Ty jsi nějaká přehnaně aktivní, viď?“

Ne, milí zlatí, nejsem přehnaně aktivní. Jen jsem zvyklá dělat věci naplno. Protože mě baví být dobrá. Jenže v českých firmách, hlavně v těch „rodinných“, to není žádoucí. Jakmile trochu vybočíte, už jste problém. Kolektiv se dusí. Lidi se cítí ohrožení. A vy, místo uznání, dostanete nálepku: „nespolupracující“ nebo „ambiciózní až moc“.

Jak kdyby ambice byla sprosté slovo.

Tenhle jedovatý šepot jsem slyšela víc než jednou. A vždycky to bylo od ženy. Ženy, která si zvykla držet pusu a krok. Ženy, která raději splývá se zdí, protože kdysi možná taky vystrčila růžek – a narazila. Ženy, která raději potopí jinou, než aby zkusila plavat taky. Ženy, které stačí vařit ostatní kafíčka a víc nepotřebuje.

Víte, co jsem chtěla? Vydělat si víc. Uplatnit svůj potenciál. Posunout projekty dál. Cítit se užitečná a svobodná. Ale ne. Prý ničím týmového ducha. Prý jsem „až moc akční“. Prý nedávám prostor ostatním. A když se zamyslím, asi mají pravdu. Nedávám prostor lenosti, výmluvám, flákání a kecům u kávovaru. Protože já do práce nechodím odsedět osm hodin. Já tam chodím něco dokázat.

Znáte ten typ lidí? Tváří se přátelsky, ale když vás šéf pochválí, zkřiví jim to obličej. Když přijdete s něčím novým, najdou důvod, proč to nejde. A když se vás náhodou někdo zeptá, jestli byste nechtěla vést tým, první, kdo bude proti, budou oni.

Protože šplhouny nemají rádi. A šplhoun je u nich každý, kdo nechce zapadnout do průměru.

Najednou nejste „jedna z nich“. Najednou jste „ta, co si o sobě myslí bůhvíco“. A pak přijde vedoucí a jemně vám naznačí, že by bylo fajn se víc „ladit s týmem“. Ne tolik tlačit na výsledky. Hlavně udržet dobrou atmosféru.

Tak jo. Budeme si tu hrát na kamarády. A zatímco se ostatní ujišťují, že všichni berou stejně málo a nikoho to moc nebaví, já budu držet pusu.

To není o mně. To je o vás. O vaší pohodlnosti. O vašem strachu, že když někdo maká víc, ukáže se, kolik neděláte vy. Mně nejde o to být „lepší než vy“. Mně jde o to být lepší než včera. A pokud vám to vadí, možná byste se měli podívat do zrcadla.

Nejsem hrozba. Jsem zrcadlo. A to, co v něm vidíte, vás děsí.