Článek
Bylo to obyčejné odpoledne. Dala jsem si oběd, zaplatila, poděkovala, popřála hezký den. Účet byl vyšší, než by podle nízké kvality jídla měl být, ale budiž, nikdo mě nenutil tam jít.
Jenže když jsem se zvedla bez dýška, servírka se nahrbila ke stolu a pronesla to se sebevědomím královny:
„U nás se dává aspoň deset procent. To je slušnost.“
Ne, milá slečno, to není slušnost.
To je dobrovolnost.
A pokud si někdo začne osobovat právo určovat, kolik má člověk připlatit za úsměv, něco je sakra špatně.
Dýško z povinnosti je jako kompliment na povel
Nesnáším, když se z laskavosti dělá povinnost.
Dýško má být ocenění za službu, ne vstupenka do klubu „slušných lidí“.
Jenže dnes se to otočilo — personál čeká dýško automaticky, a když ho nedáte, jste prý lakomec, nevychovaný nebo jeden „z těch, co neví, jak to chodí“.
Já ale vím přesně, jak to chodí.
Obsluha přinese jídlo, zákazník zaplatí cenu, kterou si podnik sám stanovil. Tím je obchodní vztah uzavřen. Všechno ostatní je navíc, bonus, ne povinnost.
A když se někdo cítí uražený, že ho člověk neodmění za průměrný servis, měl by se nad sebou důkladně zamyslet.
Kultura dýšek se zvrhla v kult nároku
Je zvláštní, jak se z dýška stala nepsaná povinnost moderní gastronomie.
Z původního „děkuji“ se stalo „musíš“.
V restauracích už se dokonce objevují účtenky s přednastaveným dýškem — 10 %, 15 %, 20 %. A když si dovolíte kliknout na „bez dýška“, bliká na vás červená výčitka, jako byste právě něco ukradli.
Ať si to každý přebere, jak chce, ale já odmítám živit tenhle pokrytecký rituál.
Nedávám dýško za to, že mi někdo přinesl talíř, když za to už dostává výplatu.
Dávám ho, když mě obsluha překvapí, potěší, pobaví, když se chová lidsky.
Ne když mě napomíná jak dítě, že „slušnost něco stojí“.
Pracovat s lidmi není pro každého
Mám respekt ke všem, kdo dělají náročnou práci v gastronomii. Je to dřina, stres, směny, nula uznání. Ale dýško není automatická náplast na špatně nastavený systém.
Není moje vina, že restaurace šetří na platech.
A rozhodně nemám povinnost doplácet za majitele mzdu jeho zaměstnancům jen proto, že „to tak bývá“.
To, co se odehrálo v té restauraci, nebyla služba, ale drzost.
