Článek
Denně vstáváme, abychom pracovali. Kvůli sobě, kvůli dětem, kvůli tomu, abychom fungovali. A mezitím? Část lidí si žije na úkor všech ostatních. Bez studu. Bez snahy. Bez výsledků. Leží doma, pálí jim topení, v televizi běží nekonečný maraton reality show a v poledne si dají oběd z peněz, které jsme jim – my všichni – odvedli ze svých daní.
A pozor: když někdo naznačí, že by mohli přidat ruku k dílu, přichází ukřivděnost. Prý „nejsou otroci“. Ne, to nejsou. Otroci jsme my. Co to celé táhneme.
Z „pomoci“ se stal životní plán
Přechodná pomoc? Tu berou. Ale tohle není dočasné řešení. Tohle je jejich full-time existence. Dávky na bydlení, přídavky na děti, příspěvky na živobytí. Na co se nenajde formulář, na to se napíše stížnost. A když to nestačí, zafunguje vydírání: „Jsem samoživitelka, stát mě nechal na holičkách!“ Ne, stát tě krmí. Ale ty ho kopeš do zubů.
Žádná snaha. Jen drzost
Nejde o to, že jsou v nouzi. Jde o to, že se v ní zabydleli. A jakmile se jim někdo snaží pomoct jinak než penězi, je nepřítelem. „Chcete po mně aktivitu? Tlak na psychiku!“ „Chcete, abych se rekvalifikovala? To je proti mé důstojnosti!“ Ne. Je to proti vaší lenosti.
A když se jim přidá? Chtějí víc
Myslíte, že když dostanou víc peněz a pomoci, budou vděční? Omyl. Stanete se rukojmím. Jakmile jim přidáte, zvednou ruku pro další. Jak supi nad hrobem. A když je konečně konfrontujete se slovy „běž pracovat“, odpovědí je výsměch: „Za těch pár šupů, co bych dostal? To se mi nevyplatí.“ Takže jsme došli do bodu, kdy se nepracovat vyplatí víc než pracovat.
Zbavili se zodpovědnosti. Ale nároků ne
Nevychovávají děti. Neudržují domácnost. Neinvestují do vzdělání. Ale všechno jim náleží. Prý „protože jsou taky lidi“. Ano, jsou. Ale být člověkem něco stojí. Sebeúctu. Práci. Odpovědnost. Ne život na účet ostatních. Ne věčné natažené ruce.
Tohle už není solidarita. Tohle je parazitismus
Pojďme si to říct na rovinu: v zemi roste skupina lidí, kteří se naučili žít jako profesionální příjemci dávek. Naučili se systém ohýbat, obcházet a ždímat. Zatímco ostatní se snaží žít poctivě, tahle parta si buduje pohodlný život bez vlastní snahy. A místo vděku? Pohrdání. Nenávist. A agresivní výkřiky o nespravedlnosti.
My držíme stát. Oni ho potápí
Tohle není o třídním boji. Tohle je o morálce. Buď taháme všichni – nebo to nedává smysl. Buď se bude pomáhat těm, co potřebují žít důstojně – nebo skončíme jako blázni v domě plném parazitů.
A pokud se konečně nepostavíme čelem k realitě, utopíme se v systému, který odměňuje slabost, lenost a drzost.
