Článek
Lenka byla ten typ, co vždycky věděl nejlíp, jak žít. Práci považovala za slabost. Vstávání na osmou za ponižující relikt maloměšťáků. A pravidelný příjem? Nudná nuda pro ty, co nemají v životě žádné jiné ambice než přežít. „Já nebudu trávit mládí v kanclu. Já si ho budu užívat,“ prohlašovala sebevědomě. V praxi to vypadalo tak, že si půjčila, kde se dalo, nasdílela fotky z Bali a mezitím žila v podnájmu u kamarádky, kde nikdy nezaplatila celý nájem.
Lenka byla bohyně osobního brandu. Jenže realita si na Instagramu účet nezaložila. A zatímco Lenka sdílela citáty o hojnosti, v lednici měla prošlé okurky a v peněžence sotva padesát korun.
„Manifestuju si bohatství, ne budík.“
Lenka byla královnou přístupů typu „všechno přijde samo“. Prý když se člověk otevře vesmíru, peníze si ho najdou. Jenže vesmír měl očividně jiné plány.
Zatímco její kamarádky dokončovaly školy, zakládaly firmy nebo vychovávaly děti, Lenka seděla na kafíčku, plánovala svou online platformu „pro ženy v přechodu vědomí“ a vykládala tarot. Ve skutečnosti ale žila z peněz svých rodičů, milenců a výmluv.
„Práce je pro chudé. Když někdo fakt musí makat, je to jen důkaz, že se nenaučil, jak na to chytře,“ prohlásila mi jednou. Neřekla to jako vtip. Řekla to s výrazem, jako kdyby právě objevila lék na rakovinu. Problém byl, že to „chytře“ u ní v praxi znamenalo ležet do poledne, tvářit se jako mentorka a doufat, že jí někdo zaplatí její životní styl.
Přišla rána. A nevesmírná.
Bohužel pro Lenku, svět se nějak rozhodl, že jí nic dlužen není. Rodiče utáhli kohoutky. Kamarádka ji požádala, ať se odstěhuje. A poslední bohatý milenec zjistil, že je v minusu a prodává i ten Mercedes, ve kterém Lenka tak pěkně pózovala.
Najednou byla na ulici. S nulou na účtu. S telefonem plným selfíček a motivačních citátů. Ale hlavně – s nulovou pracovní historií.
Když se pak marně snažila najít si brigádu, divila se, proč ji nikdo nechce. „Mám talent! Charisma! Styl!“ obhajovala se. Ale styl a charisma vám nevydají zboží, neobslouží zákazníka a neodvedou daně.
A tak skončila… v práci.
Není to happy end. Lenka dnes pracuje v call centru. Za pár korun. Každé ráno vstává v 6:30, nosí jednotný outfit a musí se omlouvat zákazníkům, když jim nefunguje aplikace.
Je unavená. Znechucená. A hlavně – šokovaná. Protože celý život věřila, že práce je jen volba těch, co to vzdali. Netušila, že i hojnost se občas musí vydřít.
Když jsme se viděly naposled, zeptala jsem se jí, jak se má. Mlčela. Pak prohlásila:
„Tohle není život. Tohle je systémová past.“
A já jen kývla. Protože pravda je taková, že realita není krutá. Jen nečeká, až se někomu uráčí ji brát vážně.
Ať se Lenka nezlobí…
…ale pro většinu z nás je práce způsob, jak se uživit. Ne chyba v matrixu. Možná že pracujeme, protože nemáme čas čekat, až se „manifestace“ uráčí dorazit.
A upřímně? Za mě je větší odvaha stát každý den nohama na zemi než žít s hlavou v oblacích a účtem v mínusu.
Práce není pro chudé. Práce je pro ty, co se nebojí žít v realitě. A ta se neptá, jaké máte afirmace, ale jak zaplatíte nájem.
