Článek
Je to přesně ten typ manažera, který si myslí, že titul před jménem a služební auto mu dávají patent na neomylnost. Žádné otázky, žádné připomínky, žádné „ale“. Jen pokyvování hlavou a tiché přikyvování jeho skvělým nápadům. Jenže já nejsem ten typ.
A když jsem mu řekla, že ten nový systém, co si vymyslel, je děravý jak řešeto, podíval se na mě s pohledem, jako bych právě zpochybnila Newtonovy zákony. „To je v pořádku,“ mávnul rukou. „To zvládneme.“
Nezvládli.
Problém nebyl v tom, že udělal chybu. Ale v tom, že nedokázal snést, že na ni přišla ženská.
Ne technik. Ne analytik. Ne externí konzultant. Ale obyčejná zaměstnankyně z marketingu. Když jsem ho upozornila, že klíčový krok v novém schvalovacím procesu chybí, a že se kvůli tomu může ztratit přehled o výdajích ve výši milionu měsíčně, řekl jen: „Neměj péči, to mám pod kontrolou.“
A já teda neměla. Měla jsem spíš chuť křičet. Protože přesně takhle se rodí průšvihy. V tichu. V aroganci. V odpírání zpětné vazby, která je nepohodlná, protože se mu nehodí do představy sebe sama jako nejdokonalejšího z dokonalých.
Trvalo to měsíc. A pak bum. Rozpočet o 3 miliony přestřelený. Všichni v panice.
„Jak se to mohlo stát?“ ptal se.
Vzpomněla jsem si na tu poradu, kde jsem ho přerušila. Na jeho výraz. Na jeho tón, když řekl: „Hele, tohle není tvoje parketa. Dělej si svoje kampaně a procesy nech na nás.“
Na nás. Myslel na „chlapy z vedení“, co spolu chodí na golf. Co mají Excel za modlu a ženy v zasedačce snesou jen když jim. nosí kávu. A teď tam seděl. V očích výraz „pomoz mi“.
V očích, které ještě nedávno ani nezvedl, když jsem mluvila.
Takhle to dopadá, když si autorita plete moc s moudrostí.
Nechtěla jsem zadostiučinění. Ale dostavilo se.
Když mi v kanceláři zoufale řekl: „Proč jsi nic neudělala?“
Odvětila jsem klidně: „Já to řekla. Vy jste neposlouchal.“
Neřvala jsem. Nepřipomínala jsem, že mi zneplatnil slovo, protože se mu nehodilo do tabulek ega. Jen jsem seděla. Klidná. Silná. A tichá. Přesně jak si přál – jen už bylo pozdě.
Co je na tom nejhorší? Že jsem to věděla. Že jsem přesně věděla, že se to stane.
Ale měla jsem držet pusu. Nepřekážet. Nezpochybňovat.
Tak teď to má. A já se nedusím pocity viny, jen lítostí. Ne kvůli ztrátě peněz, ale kvůli tomu, že se nikdy nic nezmění, dokud se šéfové nenaučí poslouchat i ty, kterým zatím nikdy slovo nedali. Až příště někdo v týmu upozorní na chybu, dejte mu prostor.
