Článek
Vítejte v korporátním divadle
Hrála jsem tu roli perfektně. Přes den úsměv, večer slzy do polštáře. Když mi někdo shodil projekt? Mlčela jsem. Když někdo převzal moje nápady? Mlčela jsem. Když mě šéf pozval „na neformální oběd“ a celou dobu mluvil o tom, jak je se mnou „zábava“, zatímco mi očima sjížděl výstřih? Jasně, i tehdy jsem se usmála a řekla „děkuju“.
Jenže pak přišel zlom. Možná jsem byla unavená, možná jsem už prostě přestala snášet tu zparchantělou kulturu „hlavně být v klidu“. Řekla jsem kolegovi, že přestat přeposílat moje maily s komentářem „to bych napsal líp“ by bylo fajn. Zeptala jsem se šéfky, proč na poradách mlčí jako ryba, ale pak za zády rozesílá „zpětnou vazbu“. A odmítla jsem se smát na firemní akci sexistickým vtípkům s tím, že to není vtipný, ale trapný. To bylo naposledy, co jsem měla otevřenou pusu.
„Nevhodné chování“ je, když si dovolíš mít páteř
Na pohovoru po mně chtěli energii, tah na branku, asertivitu. V realitě je ale neunesli. Nechtěli sebevědomou ženskou s vlastním názorem. Chtěli usměvavou figurínu, která bude klikat podle přání. Když jsem nehrála roli, začala jsem „rozdělovat tým“, „narušovat atmosféru“ a „chovat se konfliktně“. Když muž bouchne do stolu, je to vůdce. Když to udělá žena? Je hysterická.
Ve finále to shrnuli jednoduše: „neumíte se chovat“. Bez konkrétního příkladu, bez důkazů. Jen tak, jako by šlo o barvu očí nebo krevní skupinu. Protože v českém prostředí se vám nikdo neřekne, že jste moc vidět. Místo toho vám řeknou, že „nepasujete do týmu“. Týmu, kde si lidi radši v kuchyňce šeptají, než aby řekli věci nahlas. Týmu, kde se drží status quo, i kdyby měl být postavený na pasivní agresi a permanentním dusnu.
Radši budu nevhodná, než zlomená
Dnes sedím doma a místo tabulek otevřu víno. Nezhroutila jsem se. Nehroutím se z toho, že mě označili za problém. Hroutila bych se, kdybych to nechala být. Kdybych dál potlačovala samu sebe, jen abych byla součástí „kolektivu“, který nechce růst, ale hlavně přežít.
Někdo mi napsal, že jsem to měla vydržet. Proč? Aby mě to semlelo zevnitř? Abych se jednou rozpadla ve čtyřiceti a nevěděla, kdo vlastně jsem? Ne, díky. Já radši padáka než masku. Radši konfliktní než mrtvá zaživa.
Takže ano, „neumím se chovat“
Neumím držet pusu, když je něco špatně. Neumím se usmívat na hlupáky. Neumím plnit roli, ve které se dusím. A víte co? Jsem na to hrdá.
Někdy je vyhazov ta nejlepší pochvala, kterou můžete dostat. Znamená totiž, že jste vydrželi být sama sebou. A to se v dnešní době, kde se víc cení poslušnost než čestnost, rovná malému zázraku.
