Článek
Jednoho dne mi matka poslala zprávu. Bez obalu, bez studu: „Když teď tak dobře vyděláváš, mohli bychom s tátou dostávat aspoň pět tisíc měsíčně. Jako poděkování.“
Jako… poděkování?
Za co přesně?
Za to, že mě vychovali? Že mi koupili rohlík a ponožky, když mi bylo osm?
Na chvíli jsem si myslela, že si dělá srandu. Ale ne. Ona to myslela naprosto vážně.
Považují mě za investici, která se má konečně začít vracet. Ne za dítě, ne za člena rodiny. Ale za dojnou krávu.
Vychovali mě. A teď mi to chtějí spočítat.
Slova jako „vděk“ nebo „úcta“ jsou pro ně najednou účetní položky, které mají svou cenu. „My jsme tě vychovali, my jsme tě krmili, šatili, posílali do školy. Tak teď je řada na tobě.“
Jenže já jsem je o to nikdy neprosila. Nešla jsem si je vybrat. To oni si pořídili dítě – a teď čekají dividendy.
Vím, co řeknou ti hodní: že přece není nic špatného na tom pomoct rodičům.
Jasně. Když jde o pomoc.
Ale tohle není pomoc. Tohle je požadavek. Tlak. Citové vydírání.
A víte, co je nejhorší?
Že ten jejich „nárok“ nezmizí, když řeknu ne. Jen se promění v uraženost. V mlčení. V bolestné výrazy a ublížené věty jako:
„Tak jsme pro tebe všechno obětovali… a ty se nám teď takhle odvděčíš?“
Nechcete mě. Chcete moje peníze. A to je rozdíl.
Na rodinných obědech už se nemluví o tom, jak se mám. Jen o tom, kolik vydělávám. Kolik si můžu dovolit jim dát.
Najednou má otec detailní přehled o průměrných platech v mém oboru. A matka mi vyčítá, že s „takovým platem“ je přece samozřejmé dát jim každý měsíc něco bokem.
A pokud ne?
„Tak sis asi moc zvykla na to, že všechno máš. Moc si dopřáváš.“
Ano. Mám. Ale ne od vás. Sama. Vlastní prací.
A co jsem na oplátku dostala? Pocity viny. Emoční vydírání. Nárokování si mého úspěchu, jako by se o něj snad zasloužili oni.
Dítě nemá povinnost platit zpětně alimenty.
Pořídili si dítě a to dítě se jim na rozdíl od akcií, žádné dividendy nepřinese.
Nevím, jestli jste to taky zažili. Ale pro mě to byl bod zlomu.
Když se z milující rodiny stane banda pijavic.
Když váš úspěch přestane být vaší pýchou, ale stane se jejich nárokem na vaše peníze.
„Bez nás bys nebyla nic.“
Aha. Takže všechno, co dělám, všechno, co jsem dokázala, je vlastně díky nim. A tudíž patří jim.
Zajímavý model. Jen bych ráda věděla, kolik akcií mi dá máma za to, že jsem si prošla terapií, kterou jsem si platila sama, protože jejich „výchova“ zanechala víc škody než užitku.
Moje peníze jsou jen moje
Jestli vám někdy někdo řekl, že jim „něco dlužíte“, protože vás živili… Zastavte se. Zeptejte se sami sebe:
Byl to dar, nebo investice?
Byla jsem dítě, nebo majetek?
A hlavně proč bych jim měla platit za to, že oni se kdysi rozhodli, že budou mít dítě? Když chtějí peníze navíc, tak ať si je vydělají jako každý.
