Článek
Zatímco senior šetří na másle, pes má dietologa, masáže a kadeřníka. Vítejte ve světě, kde se z domácích mazlíčků stala VIP klientela a z důchodců tichá kulisa.
Když se dívám na život svého psa a pak na to, jak si žijí někteří důchodci, nemůžu se zbavit pocitu, že jsme se někde jako společnost ztratili. A ne, nemluvím jen o penězích. Ale o tom, jaké péče a pozornosti se komu dostává.
Můj pes má pravidelné prohlídky, kvalitní jídlo, čisté pelíšky, teplé oblečky na zimu a člověka, který ho miluje a stará se o něj.
A někteří důchodci?
Fronta v čekárně, levná paštika a jediný kontakt – když si přijdou k doktorovi pro léky. A to ještě s pocitem, že je otravuje.
Nechci říkat, že za to můžou lidé. Možná spíš systém. A možná naše mlčení.
Je zvláštní, že pro psa dnes existují celé salony, maséři a výživoví poradci, zatímco někteří senioři se bojí zeptat doktorky na vedlejší účinky léku.
Když pes kašle – jedeme okamžitě k doktorovi. Když důchodce sténá dozví se „to je věkem“.
Pes má pelíšek z paměťové pěny.
Důchodce má postel, která by dávno potřebovala vyměnit.
A to nejzvláštnější?
U psa si řekneme: „Přece si zaslouží kvalitu.“
U důchodce slyšíme: „Ať si nestěžuje.“
Psi dnes dostávají víc než naši rodiče a prarodiče
Zvíře nás vítá, nezlobí se, nekomentuje.
Důchodce má otázky. Vzpomínky. Starosti. A občas nálady. A to už není tak populární.
Tak se radši soustředíme na mazlíčky. A ty, co nás vychovali, necháváme stranou.
Nejde o to dát míň psům. Jde o to si přiznat, že možná dáváme až příliš málo těm, kteří tu byli dřív.
Aby bylo jasno – miluju svého psa. A nic bych mu neupřela.
Ale když si sednu do tramvaje, vedle mě pes s reflexní vestou a na druhé straně paní, která si nosí chleba v ubrousku, přijde mi to divné.
Protože ta paní možná kdysi také měla psa.
A možná taky děti, které už se nezajímají.
