Článek
Seděla naproti mně, s brýlemi na řetízku, škodolibým obličejem a pohledem, kterým si mě měřila od hlavy k patě. A pak to řekla. Pevně, bez mrknutí oka, tónem, jakým se obviňuje zloděj na tržišti:
„Vy žádnou práci nechcete. Jen to tu natahujete. Vyřadím vás z evidence.“
A mně se sevřel žaludek. Ne studem – ale vztekem. Protože tohle není podpora v nezaměstnanosti. Tohle je výsměch člověku, který se snaží, zatímco ho stát automaticky podezírá, že jen hledá způsob, jak se flákat.
Nezajímalo ji nic. Jen škatulka
Nepodívala se mi do očí. Nepodívala se na můj životopis. Nepřečetla si, co dělám, co hledám, co nabízím.
Jen viděla číslo. Jméno. Evidenci. A čas.
Tak mě poslala do skladu. Doslova. Prý: „Tady mají volno. Manuální práce, to zvládnete.“
Ne, nezvládnu. Mám dvě vysoké školy. Pracuju v oboru, kde jsou výpadky a čeká se na projekty. Nejsem líná. Jsem mezi zakázkami. Ale to jí bylo jedno.
Pro ni jsem byla „ta, co to natahuje“. Parazit. Šmejd. Člověk, který zneužívá systém.
Kde berou tu drzost?
Jak se stalo, že lidé, kteří mají podporovat, začali ponižovat? Že státní úředník si hraje na detektiva, soudce i kata v jedné osobě?
Že vám nevěří jediné slovo, i když doložíte životopis, motivační dopisy, účast na pohovorech?
Protože věří jen jedné věci – že každý, kdo sedí na úřadu, chce vlastně jen ždímat dávky.
To není státní služba. To je jen lynč v kanceláři s prošlou kávou.
Nezájem převlečený za autoritu
Řekla mi, že když nepůjdu „kamkoli“, z evidence mě vyřadí. Tím pádem přijdu o zdravotní pojištění.
A že prý „to není její problém“.
Ne, není. Ale je její práce mě vyslechnout. Je její práce mi pomoci. Její práce je nabídnout, ne vydírat.
Jenže podle mé zkušenosti na úřadu práce nefunguje pomoc. Tam funguje bič. A znechucený obličej, když si dovolíte být vzdělaní a odmítnete jít házet pytle do skladu.
Není to práce, co chybí. Je to respekt
Nebojím se práce. Ale nenechám se šikanovat jen proto, že mám na chvíli mezeru v příjmu. Nechci almužnu. Chci zacházení jako s člověkem.
Ale když se posadíte naproti úřednici, která se celý život bojí, že někdo „získá víc než ona“, jste předem vinní.
Za to, že chcete něco lepšího. Za to, že nechcete vzít první odpad, který vám hodí. Za to, že máte páteř.
Jsem nezaměstnaná. Ne podřadná
A ne, nenechám se vyřadit bez boje. Půjdu dál. Ale mluvit o tom budu. Protože nejsem jediná, komu bylo naznačeno, že je podvodník. Nejsem jediná, komu bylo řečeno, že jeho vzdělání neznamená nic.
Jsem jen jedna z mnoha, koho označili za problém jen proto, že neskáče, jak se píská.
Díky Janě za příběh.
