Článek
Čekárny u lékařů. Měly by být místem klidu, bezpečí a naděje. Místem, kde hledáme pomoc. Ve skutečnosti jsou ale často ponižující pastí na důstojnost. Tady si člověk s horečkou, bolestí nebo úzkostí vysedí svůj trest za to, že se vůbec odvážil požádat o pomoc.
Je to absurdní. Ve státě, který se bije v prsa, jak má dostupné zdravotnictví, sedí babičky na plastových židličkách, lidé s průjmem zoufale svírají břicho v přeplněné místnosti bez ventilace a maminky s dětmi zadržují slzy i moč, protože záchod je buď zamčený, nebo nepoužitelný. Když máte štěstí, vysedíte si tři hodiny. Když ne, odejdete bez ošetření – protože vás už fyzicky nebo psychicky semele samotné čekání.
Zdravotní péče? Spíš zkouška odolnosti.
Proč je tak těžké vytvořit důstojné podmínky? Kde jsou zónové přepážky, aby nebylo slyšet, jak sestra vyřvává na celou čekárnu vaše rodné číslo? Kde jsou lehátka, židle s opěrkou, přístup k vodě, normální toalety? V 21. století je to základ. A my místo toho máme přeplněné místnosti, kde se dusíte s desítkami dalších zoufalých lidí, zatímco na dveřích visí „Vstup pouze po předchozím objednání“.
Aby toho nebylo málo – když konečně na řadu přijdete, jste často vyčerpaní, znechucení a s hlavou plnou studu, že vůbec nějaký problém máte. To není léčebný proces. To je trauma.
Kolik lidí pomoc raději vzdá?
Kolik seniorů zůstane doma, protože nevydrží stát v chodbě s hromadou kašlajících pacientů? Kolik žen se neodhodlá k vyšetření, protože ví, že na gynekologii bude čekat v místnosti, kde slyší každé slovo? Kolik duševně nemocných se nikdy nedostane do ordinace, protože čekárna je pro ně peklo, ne předpokoj záchrany?
A zatímco vláda řeší platy, tabulky a výkazy, lidé v bolestech sedí, ztrácí naději – a odchází.
Důstojnost není nadstandard.
Čekárna je první kontakt se zdravotnictvím. A pokud je špinavá, hlučná a plná stresu, pošle jasný vzkaz: „Neobtěžujte.“
Tohle ale není rozmar. To není estetika. Jde o respekt. O důstojnost člověka, který přišel slabý a zranitelný. A který se místo pomoci dočká ponížení.
U lékaře se má uzdravovat. Ne trpět.
A pokud tohle nechápeme, pak jsme vážně nemocní – jako systém.
