Článek
Všechno to působilo vážně. Zoufalý výraz. Třesoucí se hlas. „Nemám na jídlo pro děti… Už nevím, co mám dělat… Nemáme ani na chleba.“ A já, jako správná naivka, jsem podlehla. Otevřela jsem peněženku a sypala peníze.
Půjčila jsem jí. Protože přece jsou v tom děti. Nejde jen o ni.
Jenže pak přišlo něco, co mi vylilo kýbl ledové vody rovnou do tváře: její fotky z dovolené. Pláž, nohy v písku, koktejl v ruce a hashtag #zaslouzenyodpocinek. A já jen zírala. Beze slov. Beze vzduchu. S pocitem, že mě někdo pěkně pořádně podojil.
Když pomoc zneužijí
Nevzala si peníze, aby nakrmila děti. Vzala si je, aby si dopřála odpočinek od reality. Od zodpovědnosti. A od vlastního svědomí. Místo rohlíků koupila letenky. Místo mlíka koktejl. Místo dětského zásypu šum moře.
A já? Jsem ta hlupačka, co jí to všechno umožnila.
Vy jste jí to půjčila? Tak to se nedivte.
Tohle řekli ti chytří po bitvě. Ale víte co? Pomoc slabším není slabost. Zneužít ji je odporné. Já jsem jí věřila. Ne proto, že by to byla moje nejlepší kamarádka. Ale proto, že to na mě hrála opravdu dobře.
Použila děti jako zbraň. A jakmile dostala, co chtěla, otočila. Najednou žádné „děkuju“, žádné „vrátím“. Jen sluníčko, úsměvy a nové nehty.
Když se začneš chovat jako banka, lidi k tobě přistupují jako k bankomatu
Po návratu mi neřekla ani slovo. Žádná omluva. Žádné vrácení. Jen ticho. A pak přišlo: „Ty jsi fakt ubohá, že to řešíš.“ Ano. Ubohá jsem byla. Když jsem věřila, že někdo, kdo se lituje, má i svědomí.
Ale nebojte. Neudělala jsem tu chybu dvakrát. A i tu první jsem napravila a dala jsem veleváženou k soudu.
Pomoc druhým? Ano. Ale ne hloupě
Od té doby říkám jasně: ne každý, kdo brečí, je oběť. Ne každá matka je anděl. A ne každá žádost o pomoc je opravdová. Někdy je to jen teatrální scénář s jediným cílem – vysát z vás peníze a zmizet v prachu.
Děti zneužité jako zástěrka. Chudoba jen jako záminka. A výsledkem? Bezcitná manipulace, na kterou doplácí ti, kdo mají dobré úmysly.
