Článek
Kdykoli slyším: „Odmakám si svoje a stát se o mě postará,“ mám chuť se smát i řvát zároveň. Ne, nepostará. A jestli na tohle spoléháte, tak si dobrovolně podepisujete smlouvu na chudobu ve stáří. Jen si to zatím nechcete přiznat.
Lidi celý život jedou styl: živobytí–hypotéka–dovolená–nový mobil–dětem kroužky–kuchyň za sto tisíc. A pak v šedesáti procitnou: „Z toho důchodu se nedá žít!“ A já se ptám: a co jste jako čekali? Že třicet let pojedete na životní all-inclusive a ve finále vám systém ještě přidá kapesné?
Důchod není dárek. Je to účet za váš život
Důchod není odměna, je to účet. Faktura za to, jak jste žili předtím. Dřít neznamená přemýšlet. Dřít neznamená plánovat. Můžete mít mozoly na rukou, ale finanční gramotnost na úrovni housky – a to je přesně to, co vás jednou semele.
Kolik těch, co dnes řvou, že „mají nárok“, mělo aspoň jeden rozumný finanční produkt, rezervu na stáří, základní plán? Většina ne. Zato bylo na cigarety, satelitní televizi, zbytečnosti, na věci, které se daly ukázat, vyfotit a pochlubit se s nimi. Spoření na důchod se nefotí tak hezky, že.
Výsledek? V šedesáti zjistíte, že jste závislí na systému, který vás pomalu nezná jménem, a na dětech, které mají vlastní rodiny a svoje problémy. Jste rukojmí reality, kterou jste celý život odkládali.
„Nemám z čeho spořit.“ Opravdu?
Nejoblíbenější sebeobranná lež: „Nemám z čeho spořit.“ Viděla jsem ty skříně narvané hadrama, viděla jsem košíky plné „nutností“, auta na splátky, děti v soukromých školkách, protože „chci pro ně to nejlepší“. Jenže to nejlepší pro ně není drahý kočárek. To nejlepší pro ně je, abyste jim za dvacet třicet let neviseli na krku.
Problém většiny lidí není příjem, ale priority. Spoření na stáří není sexy, nedá se tím chlubit. Tak se jede: tady kafe, tam večeře, támhle dovolená na splátky. A pak šok – důchod nepokrývá ani základ. Ne, tohle není křivda systému. To je účet za to, že jste žili jen v přítomném okamžiku a budoucnost vám byla moc nepohodlná.
Nikdo vám nic nedluží. Ani stát, ani děti
Tohle je ta část, kdy se někomu zvedne tlak: vaše děti nemají povinnost doplácet vaši neochotu plánovat. A stát už vůbec ne. Nejsme ve feudalismu, kde pán zajistí poddaným dožití. Stát je chladný účetní – pošle to, co mu vyšlo z čísel, ne z vašich pocitů, jak moc jste se „obětovali“.
Vyčítat dětem: „My jsme se pro vás obětovali, teď jste na řadě vy!“ je jen elegantně zabalené: „Já jsem to podělal a chci, aby sis to vzal na starost.“
